2. listopadu 2020

Dneska jdu k šípku. A co vy? - napsala Lea Mandíková

„Tak co teta, jak se vyvedly brambory?“
"Pěkné, moc pěkné, synku, enem malé a málo!“
To mi poslal Luďa, když jsem hrdě poslala fotku s úrodou. Za mě říkám, u mě dobrý. Nejenže jsem celá vedle z toho, že brambory vůbec vyrostly, ale jsem vedle i z toho, že je můžeme dokonce konzumovat. Už jsme je měli 3x a ještě něco máme. No, na zimní zásobu to není, ale na odhad, kolik toho zasadit příští rok jo.
Do hlíny jsem nedala žádnou sadbovou odrůdu či co. Nepátrala jsem po tom, co je pro pěstování nejlepší ani ve kterým rohu zahrady.
V předcházejících letech mi nevyrostlo v podstatně nikdy nic a tak jsem to i vzdala, protože jsme měli doma jiného machra se zeleným prstem.
A když pak nakonec v záhonku skončily brambory, které mi tu začaly klíčit a já byla líná je hodit na kompost a došlo k experimentu píchnout je do záhonu, tak mi pak spadla brada, když se po čase objevila nad hlínou zelená nať.
Nastudovala jsem jak na to. Já bych to vykopala už zelený. A ono ne, prý se musí počkat, až ta nať vlastně uschne.
To je povzbudivé zjištění. Mít užitek z něčeho co nejdřív uschne je pro mne novinka. Doposud vše, co mi uschlo bylo fakt k ničemu – teda mluvím spíš o kytkách, které si se mnou nerozumí vůbec.
Je to vlastně stejně divný, jako když teď někdo řekne, že je negativní a je za to rád. Dřív, když byl někdo negativní, tak se vod něj každej klidil, protože mu svým negativismem kazil den. Dneska, když jsme pozitivní, tak je to blbě.
Jasně, mluvím o testech na covid-19 a né o náladě nebo jiných nemocech, ale když to slyšej malý děcka, tak jen valej voči, protože vlastně nevědi, kdy jak který slovo užívat, když má v každé situaci jiný význam.
Letošní rok i ty kytky dostaly rozum a normálně kvetou. Kéž by to tak bylo, že když někdo odejde, že Vám posílá znamení, zprávy, že je tu zkrátka nějak s námi a něco Vám předá.
U nás to vypadá tak, že je Petr celý nesvůj, že na té své zahradě nemůže být a tak to nějak zařídil a mě to nějak na zahradu táhne a i se trochu daří.
Ne každý den ale čím dál častěji.
Je velká úleva tam být.
Nejen kvůli tomu vzduchu, zeleni a stromům, výpěstkům, ale ještě pořád můžu taky plavat v bazénu, který na zahrádce máme. Žádný vyhřívání, abyste si nemysleli.
Je to už výzva, voda dost řeže, protože venku je ráno mezi 5ti – 7mi stupni Celsia.
Když se moje chodidla dotknou toho vodního živlu, jakoby na mě čekal celý vesmír, jdu ještě kousek a ještě kousek a když překonám oblast mezi stehny a plesknu o vodu pupkem, je vyhráno. Pak už mě totiž čeká ponořit jen prsa a ty jsou po třech dětech dole za chvíli. Plácaj se se mnou ve vodě spokojeně i s rukama. Plavky neberu, to mě otravuje a naštěstí jsou v okolí jen koně nebo ovce. Těm je to zdá se fakt jedno. Kdybych na sobě měla ten kus látky, šlo by to v týhle teplotě už o moc hůř. Tempa jdou takhle tak nějak samy i když ne na dlouho, aby mě z toho chladu nekleplo. Je to nádhera, když pak člověk z tý vody vyleze a to přitom, když je sníh, tak radost ze zimy nemám vůbec. S vodou je to jinak.
Tenhle týden se celkově moc vyvedl. Viděla jsem poprvé malou Aeryn, protože už Andulku pustili z nemocnice, jsou to pyšní a šikovní rodiče. A já měla všechny tady u sebe pohromadě. Začíná to tu zase znovu trochu žít a začínáme fungovat zase hezky a jak nejlépe normálně to za daných okolností jde.
Ze seznamu všech těch věcí, které mne od konce roku 2019 potkaly a musím je udělat už je hodně hotovo. Začínám mít pocit, že můžu taky někdy jen tak nedohánět resty a normálněji žít i když jsou i tak někdy momenty, které mě naprosto setnou. Jako třeba, když mě vzala kamarádka na výstavu obrazů. Tam jsem to nezvládla a měla jsem co dělat se nerozbrečet přímo v galerii.
Je hezký podzim, i když minulý týden lilo, přeci jen se to hodně střídá s tím, že se objeví i sluníčko, duha. Včera jsem byla dlouho na procházce s Terezkou. Dneska přišla znova Anička s Vinckem i malou a ještě jedna návštěva pro Klárku. Dům zase ožil a tak to má být. Bylo krásně, všude nádherné barvy a barvama se u nás taky rozsvítilo i jinak. Šla jsem totiž k šípku. A pro něj a tak je tu akcent červené.
Zásoba zimních vitamínů.
A co jste dělali vy?


Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+

Žádné komentáře:

Okomentovat