28. září 2020

Běžím za svou padesátkou - napsala Lea Mandikova

Před rokem jsem chystala narozeninovou oslavu k padesátým narozeninám. Promýšlela to tak dva měsíce dopředu. Padesátka, to už je věk, který za oslavu stojí, a to Petr moc na oslavy nebyl. I když jsme na nějaké oslavy narozenin chodili, a kamarádi je pořádali většinou jako grilovačky, u nás to tak moc nebylo. U nás byly grilovačky tak nějak každou chvíli, i bez narozenin.
Když jsem se Petra ptala, zda-li by narozeninovou oslavu chtěl, tak mi to poprvé v životě odsouhlasil. „Jo, budu rád, ale normální grilovačku, žádné patetické oslavy.“
„Tak to se můžeš spolehnout, milej zlatej. Já a patetické oslavy … takové ani neumím.“
Takže mi to začalo šrotovat v hlavě a začalo to už letákem.
Nejdřív jsem vymyslela grafickou úpravu a na pozvánce bylo:
„Běžím za svou padesátkou.“
Byly pak fajn ty reakce. Protože Petra jako běžce každý znal, vznikala často obava, aby nemuseli běžet i ti co přijdou. Tak jsem nejdříve uklidňovala, že to nehrozí. Pak, aby to neměl ten můj milý tak jednoduchý jsem napsala úkoly a byly v čem? … no v morseovce. Kamarádi dostali na papíře jedno písmeno z morseovy abecedy, kdyby náhodou můj padesátník morseovku už zapomněl, tak aby si to mohl někde ověřit. No, jasně že něco zapomněl.
Pak taky bylo třeba umístit někam dárky. A tak se kopaly jámy v zahradě, a lezlo se na náš cedr až do koruny s košíčkem plným lahví vína a tak dál, a tak dál. Bylo taky hodně svíček, piva, vína, výborné prase, co dělal Jaroušek u nás na ohni a já se omluvila ze závěrečného dne se studenty na vinici z kurzu vinařství, protože tohle mezinárodní setkání kamarádů, rodiny, no zkrátka všech, co potvrdili, že dojdou bylo pro mne důležitější a nejde aby chyběl organizátor. Sjížděli se k nám lidé již pár dní před oslavou a odjížděli několik dní po ní.
Uspořádat takovu oslavu je docela makačka. A já měla plán A, abychom mohli být na zahradě a i plán B, abychom mohli být i v domě. Vařila jsem, uklízela, vítala hosty, všichni co měli ruce a nohy pomáhali, jak na zahradě, tak s přípravou, zkrátka, aby bylo všechno hezké. Poskládalo se u nás 25 hostů spících kde se dalo a dalších 25, kteří přicházeli, odcházeli … a radovali se s námi. Petr byl opravdu šťastný a já s ním, že se všechno povedlo. Že jsme tu měli rodinu i kamarády z Lucemburska, Londýna, Ženevy i Francie, z Česka i odjinud. A že se zpívalo a hrálo a jedlo a pilo a že jsem viděla dojetí na tom mém oslavenci, který jindy moc emocí neukazoval. A že přišlo i poděkování, že jsem to udělala hezky. Že měl moc velkou radost ze všech dárku a těšil se moc ze všeho, co mu daly holky.
Nikdy v životě by mne v tu chvíli nenapadlo, že když se někde píše, že „Život začíná po padesátce“, že to taky nemusí být pravda.
Že život po padesátce může rozfoukat vítr tak rychle jako písek na pobřeží.
Jsem za tu oslavu tak strašně moc ráda.
Za to, že jsme tu všechny měli. Zato, že tu Petr všechny měl.
Když jsem se pár měsíců poté viděla s některými z těch, co tu na oslavě byli, ale všichni byli v černém, se smutečním výrazem, slzami, všechno bylo jinak.
Měla jsem co dělat se držet, abych se nesložila a všechno zvládla.
Měla jsem co dělat, aby se mi nepodlomily nohy, když jsem četla smuteční řeč a nebýt Luďka, kterého jsem požádala, aby u mě byl blízko, tak by se to taky mohlo stát.
Měla jsem co dělat, abych tak krátce po oslavě padesátin a jejím uspořádání zvládla uspořádat i smuteční rozloučení. Zátěž, kdy po tak krátkém čase zařizujete místo oslavy pohřeb je enormí.
Teď, když se přiblížilo první výročí Petrových narozenin poté, co tu s námi není, mám slzy zase na krajíčku.
S holkama zapálíme svíčku, uděláme čokoládové fondue nebo jinou sladkou dobrotu, co by si Petr dal. Vezmeme fotky a budeme vzpomínat. A já Ti jen chci říct, jestli se někde díváš.
„Petře, zkouším to zvládat stejně jako vloni, mám za sebou úspěchy i neúspěchy. Něco mi jde ztuha a něco se daří. Někdy jsem vyčerpaná, jako při té přípravě narozenin, na kterých jsem si ani nestihla převléct tričko, když jsme Ti přáli a byla jsem celá taková neslavnostní. Je mi to líto. Mělo mi to víc slušet na fotkách, které jsme dělali. Kdybych věděla dopředu, co se stane, budu jako ze žurnálu. Ale tobě byly tyhle věci jedno. Stejně jsi mi říkal, že se ti líbím nejvíc bez trička. Tak snad to tak je. A až se znovu setkáme, hodim ho do křoví, jak nejrychlejc to půjde. Jen ještě počkám než se setkáme.
Včera tu byla Anička a taky jsme dělali fotky. Holky byly jako paparazzi. Chtěla mít momentky, když má ještě miminko v břiše. Za chvíli se totiž do toho břicha miminko už nevejde a bude nás všechny chtět poznat. Z maminky, co nosí miminko pod srdcem bude maminka, co může svoje miminko držet v náručí. Myslela jsem na to a honem se běžela převléct do něčeho hezčího. Ať má ta naše nejstarší dcera hezkou památku.
Myslíme na tebe pořád. Jsi tu s námi a nikdy to nebude jinak. Za pár týdnů budeš děda, abys věděl, a já babička. Teda, na oslovení babička se necítím, ale na to, až tu naší první vnučku pořádně obejmu a tu naší dceru taky, tak na to se už těším. A hned Ti dáme vědět, neboj.“



Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+

Žádné komentáře:

Okomentovat