21. prosince 2020

Dárek a slzy - napsala Lea Mandikova

Trvalo mi rok, než jsem sem jela. Ale jsem tu. Místo je krásné, za nic nemůže a vybral jsi ho ty. Mám tu s sebou tvojí fotku.

V krbu hoří oheň a za mnou přišli z recepce. Vyplňuju papíry příjezdu a mám slzy v očích. Když mi tu někdo řekne, že mi přeje hezký pobyt … nejde nemyslet nato, že jsme tu měli být oba.
Holky mi říkaly: mamko, užij si to tam a odpočiň si. Byl to tak strašně těžký rok.
Nejde si to užít. Vůbec to nejde. Večerní procházka mne zavedla myšlenkami zpátky tak do roku 1994. To jsme se brali. Taky jsi mi dal dárek. Šli jsme spolu na večeři do restaurace Bellevue v Praze. Ochutnala jsem tam tenkrát polévku ze špenátu s osmaženými liškami. Bylo tam i trochu pesta s česnekem a zakápli to trochou olivového oleje ve kterém byla chuť ořechů. Byla to ta nejlepší špenátová polévka, kterou jsem kdy v životě jedla.
Když se „Bellevue“ přeloží z francouzštiny do češtiny, znamená to Krásný výhled. A když jsem jedla tu polévku v restauraci s tebou a bylo nám dvacetčtyři a dvacetpět na pěkný výhled do vypadalo. Čekalo nás tolik krásných chvil, narození naší první dcery Aničky, a další roky i narození Klárky a Terezky. Čekali nás cesty, rodičovství, nové jazyky, nové výzvy. Čekali nás hádky i usmiřování a dobrá i špatná rozhodnutí. Kruh se uzavírá. Jsem v hotelu stejného jména. Došlo mi to včera při té večerní procházce, kdy na mě jméno hotelu zářilo mezi světly, kterými je osvícený. Přichází jedno z nejhezčích období roku. Vánoce. Města i vesničky se připravují k tichu a rozjímání. Až pomine shon, kolem shánění dárků přijdou na řadu skleničky červeného vína nebo bílého k přípitku. Nebo šampaňské. Přijde štědrovečerní večeře a to všechno kolem a lidi se budou těšit na konec roku.
Já se teď netěším na nic jiného než abychom to s holkama zvládly a držely se za ruce. A až se skulíme po večeři k pohádce, abychom byly spolu. Když mi někdo řekne Hezké svátky, užijte si to … Jak se to dělá v takovéhle situaci? Už hodně dlouho jsem nezažila pocit, že bych si něco užila. Takovéto rozlití endorfinu po těle z krásného pocitu, že se něco povedlo. Jen plním úkoly a snažím se vše přečkat. A jedu jako dobře namazaný stroj, odkrajuju z úkolů jako rypadlo na mostecku, když zarývá svou lopatou do hlíny. Návštěva místa Bellevue v roce 1994 měla úplně jinou atmosféru než návštěva místa stejného jména letos na úplně jiném místě na světě. Letos u tohohle dárku roním slzy.
Jisté je jedno, že příští rok se mi to nestane. Nebudeš tu a cokoliv přijde už budu zařizovat jen já a ne jako dárek jednoho druhému. Slzy mi už dochází, vyplakala jsem jich letos strašně moc.





Žádné komentáře:

Okomentovat