28. listopadu 2020

Svíčková bába - napsala Lea Mandíková

Když jsem byla malá a chodila někdy na hřbitov, kde odpočívají rodiče mojí maminky i tatínka, potkávala jsem ženské v šátcích nebo jen tak prostovlasé s něčím v ruce. Moc jsem to nechápala a viděla jen to co vidím. Babky, který něco nesou. Nechodily společně, každá přišla sama a každá šla k jinýmu hrobu. Když jsem se podívala pozorněji, zjistila jsem, že mají v ruce svíčky.
Dítě kouká na úplně jiný věci než dospělý. A já koukala na barvy těch svíček. A strašně jsem se těšila, až uvidím rozsvěcet to světýlko.
Některé ty babky, které mi v tom dětském věku přišly neskutečně starý, měly v druhé ruce taky velkou konev na vodu. A tahaly se s ní k pumpě, aby si vodu nabraly. Hřbitov je místo, kde je hodně květin a má to svojí atmosféru. Takže je třeba ty kytky taky někdy zalít.
Teď, když nad tím tak přemýšlím, neviděla jsem tam moc chodit dědky, ale potom jsem v tom věku moc nepátrala. Teď už mám načteno, že ženský jsou zkrátka držáci a po světě se potulují déle.
Když jsem šla na hřbitov s dědou Rudolfem, který tam pochoval moji babičku a svojí milou Mařenku, říkal: „Vidíš, jsou tady zase ty svíčkový báby“.
V tom jeho hlase bylo slyšet, že mu jsou ty ženský protivný a zároveň v tom bylo znát, že mu je líto, že nějaký cizí svíčkový báby někam ještě chodit můžou a ta moje babička Maruška už ne. Víc jsem nad tím taky nepřemýšlela. Bylo mi jen 10 roků a prostě jsem si vyprávěla s dědou.
Na tohle slovní spojení jsem si ovšem vzpomněla teď nedávno.
Je listopad. K listopadu vzpomínání tak nějak patří, protože jsou 2. listopadu Dušičky – svátek zemřelých.
Mám ráda svíčky. Nevím, jestli je to kvůli těm svíčkovým bábám a dětství, kdy mě fascinovaly ty plamínky.
Já si teď zapaluji svíčku, když si chci udělat hezky a chci rozzářit pokoj nebo koupelnu, když si dávám pěnu. Zapaluji také svíčku, když chci, aby to u nás vypadalo svátečně. Většinou máme zapálenou svíčku na svátečním stole.
Od minulého roku, kdy s námi Petr není má ale zapálení svíčky i ten duchovní rozměr. Zkrátka, myslím na něj pokaždé, když svíčku zapaluji. Ať už je to na chodbě, kde máme Petrovu fotku nebo jinde.
I když vlastně, myslím na něj pořád. A u svíčky máme i vázičku do které dávám pravidelně čerstvé květiny z naší zahrady. Zrovna včera jsem tam dala malý karafiát (poslední, co na zahradě ještě kvetl), květ kostivalu a ještě pár afrikánů.
Terezce, která byla doma jsem vysvětlila význam svátku, kterému se v Česku říká Dušičky a tady ve Švýcarsku se ten víkend myslí jak na všechny svaté i na ty, co zemřeli a nemají s katolickým svátkem nic společného. Prostě tu už s námi nejsou. V každý zemi se tenhle svátek slaví jinak i se jinak jmenuje.
La Toussaint – Katolický svátek na počest všech svatých, 1. listopadu (zaměňovaný se svátkem mrtvých [2. listopadu]).
U nás je to spíš o rozjímání.
Jen jsem si vzpomněla ještě na jednu věc, která mi vrtala fakt hodně hlavou, když jsem chodila na ten hřbitov s dědou. V tu dobu jsem nejdřív vůbec nemohla něco pochopit. Když mi děda Rudolf říkal o těch svíčkových bábách, v první chvíli jsem ty svíčky neviděla. Vzpomněla jsem si na maminku, která se mě často ptala: „Nechceš svíčkovou?“ a já koukala na ty báby, kde maj tu omáčku.
Prostě, dítě všechno poplete. Svíčková bába nebo svíčková k jídlu, kdo se v tom má vyznat.
Když děda čistil listí kolem babiččina hrobu, já se kroutila jak had, nemohla jsem to vydržet, protože to tam bylo takový – no … někdy dost strašidelný. Záleželo na tom, kdy jsme tam šly.
Když to bylo v létě, tak to se mnou nic nedělalo. Asi proto, že kousek odtamtud byla přehrada a já spíš vnímala to teplo a to, že se budu za chvíli u vody koupat.
Když to bylo na Štědrý večer (to byl takový náš rituál s tatínkem, sestrou i dědou nebo ostatními z rodiny před večeří, aby měla maminka klid na přípravu štědrovečerní večeře a my se jí nepletly pod nohama) tak to bylo v pohodě. To jsem se těšila, co donese pod stromeček Ježíšek.
Ale když to bylo v listopadu, tak jsem si říkala, že už se mi tam moc nechce chodit a chci být doma, ale dědovi jsem to nikdy neřekla.
Listopad byl už takový lezavý, mlhavý a celkově nevlídný. Když jsme se pak vrátily a moje maminka dávala na stůl svíčkovou s knedlíkem, dost mi vrtalo hlavou z čeho ta svíčková vlastně je. Jestli ze svíček nebo z … no domyslete si.
V neděli mi bude padesát roků a já ať chci, nebo nechci začínám bilancovat. Byl to totiž dost náročný a turbulentní rok. Úsměv na rty mi ale přineslo to spojení Svíčková bába, které nějak vytanulo v mysli.
Vždyť já už vlastně taková svíčková bába jsem.
Svíčku zapaluji, protože mám už Bohužel komu, ale asi to tak prostě mělo být. Bába jsem taky, protože máme od Aničky malou Aeryn.
Jen tu svíčkovou jsem nikdy vlastně neuvařila.
Ale někdy to zkusím, přeci jen, mám tu vnučku, tak musí tu typicky čeksou omáčku ze mrkve a celeru s dobrým hovězím ochutnat. A i když bude Aeryn vyrůstat ve frankofonní Ženevě, musím jí všechno vysvětlit.
Tak jsem zvědavá, jakej zmatek jí tohle slovní spojení v hlavičce udělá.


Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+

Žádné komentáře:

Okomentovat