Byla bych v tom bílém písku, neměla ani deku a jen si užívala ten pocit, který dává země prohřátá sluncem. Ten pocit, kdy jen tak jsem, beru do ruky ten písek, na kterém ležím a nechávám ho mezi prsty mizet. Koukala bych na ta zrnka písku, jak mizí a jak zase nabírám další. A nebylo by v tu chvíli, až na ten prchavý okamžik nic. Jen ten pocit, kdy se horký písek přesýpá z mé dlaně zpátky k zemskému povrchu.
Mám za sebou rok bez Tebe. Touhle dobou jsem vloni připravovala černé šaty na pohřeb.
Ohlížím se za tím rokem a ještě nemám úplně jasno v tom, jak si ho uzavřít. Jedno ví, jistě. Nějakou bilanci udělat musím. Je pro mne důležitá. Kdyby nebyla, měla bych pocit, že se nemůžu hnout pořád z místa. Kdybys tu byl, byl by to prostě jen další rok za námi se vším, co k tomu patří. Ale ty jsi už na jiném místě. A já mám za sebou letos tolik nových neprošlapaných cest.
Jedno vím jistě, kdybys tu byl, jen bys kroutil hlavou a nevěřil vlastním očím. Hlavně by ses pozastavoval nad systémem. Nad mašinérií formulářů, úředníků, nesmyslných a zcela nepotřebných záležitostí, které systém vyžaduje. Taky by Ti najednou přišlo divné proč nám vlezla do života nějaká institucionalizovaná paní, kterou prý musíme ze zákona mít, abychom si dokázaly všechno dobře rozdělit mezi sebou. Jako by to nebylo úplně automatické, že se postarám o svoje holky a že ses postaral i ty. Co je komu vlastně do toho?
Přemýšlím, jestli jsem udělala všechno tak, jak jsem měla. Jestli moje rozhodnutí byla správná. Všechno ukáže čas. Negativa nechám stranou, i když jich bylo dost. Stačí tři slova – kurátorka, administrativa, právníci. To bylo fakt strašný. A kdo to zažil, ví o čem píši, i když u konce s celou administrativou ještě stále nejsem a to je pryč rok.
Budu psát o tom, co mi dalo sílu to po tvém odchodu to nezabalit, nenasypat si prášky do sklenice, nerozdrtit je na drobný prášek, který se ve vodě rozpustí jakoby tam nebyl, vypít ho a vykašlat se na všechno. Byly takové momenty a jsem ráda, že jsem je ustála.
Děkuji vesmíru za to, že nám příroda dala možnost mít naše holky. Jsou mojí dennodenní připomínkou, že má všechno smysl. I když se s tím každá pere po svém, je dobře, že tu jsou.
Děkuji taky přátelům i rodině. Každý pomohl nějak i když mi chybělo mnohokrát nemít možnost jen tak zajít za mámou a tátou. A po telefonu to není ono.
Brala jsem den po dni a zkoušela znovu vstát a brát sílu na každý den.
Pomohlo mi taky to, že jsem měla cíl. Rozestavěný dům je challenge, ale dobře za tu výzvu. Drží mně to na cestě a mám u toho hlavu zpříma. Peru se s tím a vše mi přijde dlouhé, ale když se pak něco povede, je to moc hezké. Věřím, že by se Ti to líbilo. Pokračuji v tom, co jsme začali. A když už jsem fakt na dně, beru sekerku a štípu dříví. Koneckonců, lékaři celostní medicíny tohle považují za skutečný lék nahrazující antidepresiva a já s nimi souhlasím. Na antidepresiva jsem nesáhla. Tohle byl rok, kdy jsem věděla, že mi pomůže jen čistá mysl, žádné podpůrné berličky. A sekerek na štípání dříví máme dost. Však je to u nás na zahrádce vidět.
A tak se dostávám k té zahradě. Naše zahrada má ozdravné účinky. Bylo úžasné jí tvořit, formovat tak, jako když sochař bere do ruky hlínu a najednou pod hřejivýma rukama hlína mění formu, trochu se zahřívá, dá se najednou lépe tvarovat a … najednou se z hmoty začne rodit něco. Moc se těším na jaro, bude to tu pěkné. Nebylo to každý moment tak. Když mi z firmy, co tu dělali zavlažování a pomáhaly se zahradou řekli, že budu muset čekat na osetí do jara. Rozbrečela jsem se. Byl konec listopadu. To je už tak pochmurný měsíc. A ještě tohle k tomu. Viděla jsem hned Vánoce, Nový rok a ty předcházející dny a měsíce, kdy se dívám na ten marast kolem. Neuměla jsem si představit koukat na ten zmar bahna, hlíny a neutěšeného obrázku ani minutu déle. Připomínalo mi to období, kdy jsem najednou na všechno zůstala sama s holkama. Nevěděla zda budu mít peníze pokračovat. Nevěděla jsem v tu dobu ani, jestli si budeme moci nechat dům nebo jestli ho budeme muset prodat. Když jsem se dozvěděla, že bude kolem hlína ještě do dubna, začala mi připomínat vykopaný hrob a hrst zeminy, která se hází na zemřelého rakev. A já pro tebe chci mít místo na zahradě k odpočinku hezké, které souzní s místem, co jsi měl rád. Složila jsem se do té země, spadla jak hruška ze stromu a nemohla vstát. Omdlela jsem a pak se dávala do pořádku. Teď už je naše zahrada oázou pro nás i pro ty, co to budou potřebovat. Hlínu pokryl travnatý koberec a štěpka ze dřeva. Alespoň na čas, než tu bude mezofytní louka. Ráda bych nechala otevřená vrátka pro ty, kterým někdo odešel stejným způsobem jako ty – na horách. Ta bolest je totiž moc velká a čas na smíření se s tím je nekonečný. Budou tu mít místo. Mámy nebo tátové, kteří o někoho přišli na horách. Postaráme se o ně budou-li chtít.
Moje zahrada bude léčit. Pomůže třezalka, heřmánek, šípek, šalvěj, tvoje stromy, třešně, jahody, maliny. Jen švestka pod mou péčí život nezvládla a jedna jabloň taky vzala za své. I to pomohlo pochopit, že zkrátka všechno zvládnout naráz nejde. Že se musím smířit s tím, že nic netrvá věčně a že je to kombinace zázraku, alchymie i um zahradníka komu se to podaří zůstat a kdo o tu možnost přijde. V roce 2020 jsem stihla to základní, co bylo třeba. Rok 2021 ponese snad svoje plody, jak ty skutečné, co se dají utrhnout a sníst, tak ty imaginární.
Naše zahrada léčí. O tom není pochyb. Pomohla mi vyhrabat se z toho nejhoršího. A vydržela, i když nejsem zahradník.
Mám za sebou rok bez Tebe. Touhle dobou jsem vloni připravovala černé šaty na pohřeb.
Ohlížím se za tím rokem a ještě nemám úplně jasno v tom, jak si ho uzavřít. Jedno ví, jistě. Nějakou bilanci udělat musím. Je pro mne důležitá. Kdyby nebyla, měla bych pocit, že se nemůžu hnout pořád z místa. Kdybys tu byl, byl by to prostě jen další rok za námi se vším, co k tomu patří. Ale ty jsi už na jiném místě. A já mám za sebou letos tolik nových neprošlapaných cest.
Jedno vím jistě, kdybys tu byl, jen bys kroutil hlavou a nevěřil vlastním očím. Hlavně by ses pozastavoval nad systémem. Nad mašinérií formulářů, úředníků, nesmyslných a zcela nepotřebných záležitostí, které systém vyžaduje. Taky by Ti najednou přišlo divné proč nám vlezla do života nějaká institucionalizovaná paní, kterou prý musíme ze zákona mít, abychom si dokázaly všechno dobře rozdělit mezi sebou. Jako by to nebylo úplně automatické, že se postarám o svoje holky a že ses postaral i ty. Co je komu vlastně do toho?
Přemýšlím, jestli jsem udělala všechno tak, jak jsem měla. Jestli moje rozhodnutí byla správná. Všechno ukáže čas. Negativa nechám stranou, i když jich bylo dost. Stačí tři slova – kurátorka, administrativa, právníci. To bylo fakt strašný. A kdo to zažil, ví o čem píši, i když u konce s celou administrativou ještě stále nejsem a to je pryč rok.
Budu psát o tom, co mi dalo sílu to po tvém odchodu to nezabalit, nenasypat si prášky do sklenice, nerozdrtit je na drobný prášek, který se ve vodě rozpustí jakoby tam nebyl, vypít ho a vykašlat se na všechno. Byly takové momenty a jsem ráda, že jsem je ustála.
Děkuji vesmíru za to, že nám příroda dala možnost mít naše holky. Jsou mojí dennodenní připomínkou, že má všechno smysl. I když se s tím každá pere po svém, je dobře, že tu jsou.
Děkuji taky přátelům i rodině. Každý pomohl nějak i když mi chybělo mnohokrát nemít možnost jen tak zajít za mámou a tátou. A po telefonu to není ono.
Brala jsem den po dni a zkoušela znovu vstát a brát sílu na každý den.
Pomohlo mi taky to, že jsem měla cíl. Rozestavěný dům je challenge, ale dobře za tu výzvu. Drží mně to na cestě a mám u toho hlavu zpříma. Peru se s tím a vše mi přijde dlouhé, ale když se pak něco povede, je to moc hezké. Věřím, že by se Ti to líbilo. Pokračuji v tom, co jsme začali. A když už jsem fakt na dně, beru sekerku a štípu dříví. Koneckonců, lékaři celostní medicíny tohle považují za skutečný lék nahrazující antidepresiva a já s nimi souhlasím. Na antidepresiva jsem nesáhla. Tohle byl rok, kdy jsem věděla, že mi pomůže jen čistá mysl, žádné podpůrné berličky. A sekerek na štípání dříví máme dost. Však je to u nás na zahrádce vidět.
A tak se dostávám k té zahradě. Naše zahrada má ozdravné účinky. Bylo úžasné jí tvořit, formovat tak, jako když sochař bere do ruky hlínu a najednou pod hřejivýma rukama hlína mění formu, trochu se zahřívá, dá se najednou lépe tvarovat a … najednou se z hmoty začne rodit něco. Moc se těším na jaro, bude to tu pěkné. Nebylo to každý moment tak. Když mi z firmy, co tu dělali zavlažování a pomáhaly se zahradou řekli, že budu muset čekat na osetí do jara. Rozbrečela jsem se. Byl konec listopadu. To je už tak pochmurný měsíc. A ještě tohle k tomu. Viděla jsem hned Vánoce, Nový rok a ty předcházející dny a měsíce, kdy se dívám na ten marast kolem. Neuměla jsem si představit koukat na ten zmar bahna, hlíny a neutěšeného obrázku ani minutu déle. Připomínalo mi to období, kdy jsem najednou na všechno zůstala sama s holkama. Nevěděla zda budu mít peníze pokračovat. Nevěděla jsem v tu dobu ani, jestli si budeme moci nechat dům nebo jestli ho budeme muset prodat. Když jsem se dozvěděla, že bude kolem hlína ještě do dubna, začala mi připomínat vykopaný hrob a hrst zeminy, která se hází na zemřelého rakev. A já pro tebe chci mít místo na zahradě k odpočinku hezké, které souzní s místem, co jsi měl rád. Složila jsem se do té země, spadla jak hruška ze stromu a nemohla vstát. Omdlela jsem a pak se dávala do pořádku. Teď už je naše zahrada oázou pro nás i pro ty, co to budou potřebovat. Hlínu pokryl travnatý koberec a štěpka ze dřeva. Alespoň na čas, než tu bude mezofytní louka. Ráda bych nechala otevřená vrátka pro ty, kterým někdo odešel stejným způsobem jako ty – na horách. Ta bolest je totiž moc velká a čas na smíření se s tím je nekonečný. Budou tu mít místo. Mámy nebo tátové, kteří o někoho přišli na horách. Postaráme se o ně budou-li chtít.
Moje zahrada bude léčit. Pomůže třezalka, heřmánek, šípek, šalvěj, tvoje stromy, třešně, jahody, maliny. Jen švestka pod mou péčí život nezvládla a jedna jabloň taky vzala za své. I to pomohlo pochopit, že zkrátka všechno zvládnout naráz nejde. Že se musím smířit s tím, že nic netrvá věčně a že je to kombinace zázraku, alchymie i um zahradníka komu se to podaří zůstat a kdo o tu možnost přijde. V roce 2020 jsem stihla to základní, co bylo třeba. Rok 2021 ponese snad svoje plody, jak ty skutečné, co se dají utrhnout a sníst, tak ty imaginární.
Naše zahrada léčí. O tom není pochyb. Pomohla mi vyhrabat se z toho nejhoršího. A vydržela, i když nejsem zahradník.
