Stavební deník - napsala Lea Mandíková

Mám kamarádku. Je skvělá. Žije zde ve Švýcarsku. Následovala svého muže za jeho snem pracovat v CERNu v Ženevě a všeho doma nechala. Moje kamarádka je architektka a je moc šikovná. Po příjezdu do Švýcarka pracovala v prestižní kanceláři, kterou pak opustila, protože věnovala svůj čas něčemu stejně prestižnímu a to je rodina a jejich děti.
Moje milá kamarádka ví, co máme za sebou, viděla naše začátky, kdy jsme začínali s renovací domu. A také ví, že už tu Petr s námi není.
Když jsme začínali se stavbou, chytře mi říkala: Leo, měla by sis psát stavební deník. 

Já protože nejsem z oboru, ale píšu články, jsem si to vyložila úplně jinak. Myslela jsem si tehdy, že si mám psát deník jako historky z toho, jak stavíme. Prostě něco jako historky z natáčení, na které se vždycky ptají herců. 

Vůbec by mne tehdy nenapadlo, že Stavební deník je skutečný teminus technicus pro zázamy o tom, jak pokračuje stavba. Bude to asi proto, že nemáme žádný stavební dozor. Stavebním dozorem jsem se totiž nějakou souhrou náhod stala já. Já jsem coby stavební dozor, ale ze začátku fungovala spíše jako spojka. Něco takového jako „dáme si kafíčko a probereme, co je potřeba udělat". )

Naše plány na dům jsou hezky udělané. Máme architektonický návrh, máme i stavební povolení. Ale až časem nám došlo, že architektonický návrh, stavební povolení jsou hezké, ale že nemáme vlastně zbytek a to je – technická projektová dokumentace. To jsme ve skutečnosti na začátku ani moc nepotřebovali, protože jak jde o renovaci, tak je spousta věcí tak nějak daných. 

Teď začíná jít do tuhýho. Dům se mění společně s pozemkem. Začíná se to tu komplikovat. Útroby našeho domu začínají mít své vrtochy. A pod hlínou nacházím množství různých drátů, trubek, kdyby tak ale bylo jasné, k čemu všemu jsou. Takže milá moje kamarádko. Už mi to dochází. Deník jsem mít měla. Ale skutečnej. Ne ten s historkama. 

Mělo tam být napsáno, místnost č. … původní stav, současný stav, kdy, jaké materiály etc. 

Už teď si nepamatuju, co jsme kde udělali jinak. 

Historky si budu psát stejně a na stavbu snad jednou vzpomínat s láskou, až bude všechno na svém místě a nebudou tu zákopy, jako při válce. Až zmizí hromady hlíny kolem domu a bude to tu všechno rozkvetlé, tak si oddechnu. A až poteče v jedné části domu teplá voda hned a ne až za čtvrt hodiny, tak taky. Zatím nic moc. 

Petr nás opustil v polovině toho všeho. Ta druhá část domu, kde se ještě s pracemi nezačalo je jako město duchů. Jako když se ve starých filmech s detektivem Marlowem povalovaly na ulici noviny a líně si s nima pohrával vítr. Všechno bylo takové omšelé, studené. Přesně tak nedodělaná část domu působí. Je studená, neútulná, špinavá. Je to depresivní a smutné. Moc si přeju, aby se to změnilo. Aby stěny opustily otrhané látkové tapety na kterých jsou vidět obrysy cizích obrazů a drží se v nich prach. Potřebuju bourat, rozmlátit to všechno a dát tomu všemu nový život. Já ten nový život potřebuju a stará neopravená část domu je se mnou spojená pupeční šňůrou, která se nedá zatím přestřihnout.
Ať už proboha skončí všechna covid opatření. 

Ať se sem může jezdit z jedné země do druhé a mohou přijet návštěvy i pomocníci, a ať to tu odsejpá. 

Ať na zahradě kvetou keře a jsou tu barvy. 

Ať se můj stavební deník, který jsem nezačala psát, ale fotit plní novými poznámkami. Třeba, vlevo v rohu v pokoji číslo dvě je ve zdi schovaná trubka, která slouží k … no … to kdybych věděla.

 Zatím je tu spíš všude spousta bahna, na stěnách pořád otrhané tapety a posunula jsem se jen v tom, že mám v každé místnosti ve staré části domu udělané sondy do zdí, abych aspoň věděla, z čeho byla která část postavená. Potřebuju nový nádech a v lednu nový začátek. Tak, už, aby to bylo.

Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+