19. listopadu 2020

Noc na Vyšehradě - napsala Zuzana Kratochvílová

Michaela 
Foto: Petr Jan Juračka 

 

„Mami, Honza mě konečně pozval na rande.“
„No vidíš, já ti to říkala. Potřeboval jenom trošku pošťouchnout. A kam jdete?“
„Na Vyšehrad. Máme tam sraz v parku.“
„Jé, to bude romantika! Tak si to hezky užij a hlavně buď slušná a nezlob!“
„Mami, prosím tě…“
„No jo, vždyť už mlčím. Já už tohle totiž nezažiju...“
Je 19:30, začíná se smrákat a Honza pořád nikde. Sedím na lavičce s výhledem na Pražský hrad a koukám do mobilu. Poslední zpráva byla, že mu posunuli hodinu autoškoly na 18. hodinu a bude mít tedy lehké zpoždění. Od té doby je nedostupný, asi se mu vybil mobil. Ach jo, to bude rande jako noha. Konečně se potkáme naživo a on má hned zpoždění. Ale nenech se holka vyvést z míry, nedělej předčasné závěry, určitě to neudělal schválně, ještě to nemusí znamenat, že je to hajzl nezodpovědnej, tak se uklidni, kochej se Prahou a čekej, říká můj vnitřní hlas. 
Čekám hodinu, vlastně už dvě, mám hlad a všude je tma. Tolik jsem se těšila, že konečně potkám kluka, se kterým si tak dlouho píšu. Měli jsme se projít, zajít na večeři a pak by se vidělo. A místo toho tady čekám ve tmě, lidí už tu taky moc není, jsem hladová a teď i naštvaná. Co se mu asi mohlo stát tak strašného, že mu nestojím ani za to, aby mi zavolal? Proč mi sliboval, že se konečně sejdeme, když mu ani nestojím za esemesku? Kašlu na to a jdu domů. Vezmu to parkem na metro, ať jsem doma co nejdřív. Myšlenky a naštvání mě doslova paralyzovaly, takže si ani nevšimnu kroků za mnou. Vlastně poslední, co si pamatuju, je to, že jsem se otočila, viděla vysokou mužskou postavu a pak ucítila ránu. Probudila jsem se až nad ránem v křoví v potrhaném oblečení, bez kabelky, byla mi zima a bolelo mě celé tělo.
„Proboha, slečno, co se vám stalo?“ zavolal na mě nějaký pejskař, když mě zahlédl hrabat se ze křoví.
Ležím v nemocnici a hlava mi třeští. Cítím se příšerně. Špinavě. Třesu se a nemohu přestat.
Naštěstí už kontaktovali mou maminku a přijede za mnou. Tedy kromě policie, psychologa a všech vyšetření na různých odděleních.
„Holčičko moje, co se ti to stalo?!” slyším mámin hlas, když si ke mně sedá na postel a slzy se jí řinou po celém obličeji. Takhle jsem mámu ještě nikdy neviděla. To zoufalství v jejích očích značí, že asi vypadám bídně. Taky se tak cítím. Bolí mě celé tělo, ale i duše. Jsem naštvaná na kluka, který za to všechno může. Nechal mě čekat samotnou v parku, ani se neomluvil, nezavolal, je to všechno jeho vina.
„Kdo ti to udělal, miláčku, pamatuješ si něco? Nebo ne, raději nemluv, odpočívej, hlavně ať už jsi v pořádku!“, stále pláče máma a snaží se mě hladit po zafáčované hlavě a tvářích.
Nechce se mi nic řešit. Takové rande si nepředstavovala ani máma, ani já. Prý buď hodná, ale já byla. Nezlob. Já nezlobila. A užij si to, co já už nezažiju. Tak tohle, mami, by nechtěl zažít nikdo, to mi věř, říkám si v duchu a přitom stále mlčky koukám před sebe.
„Jediné štěstí, že si z celého přepadení moc nepamatuji“, říkám po pár týdnech u psychologa, kam teď pravidelně docházím. Byla jsem ušetřena spousty detailů díky ráně do hlavy. A vlastně je to tak lepší. Sice mají pachatelovu DNA, ale pokud už v minulosti někoho nenapadl, tak ho stejně nikdy nikdo nenajde. Což je pro mne asi to nejhorší zjištění. Že si někde volně pobíhá po světě a může to udělat znovu.
Jsem týdny a týdny zavřená doma. Bojím se vyjít ven. Mám strach z lidí, z venkovního prostoru. Z kontaktu. Nevím, jak to překonat. Uzavírám se do sebe. Vím, že je to špatně a nemohu si pomoct. Od té události jsem nebyla ani na netu. Honzu už v životě nechci vidět. Až jednou zapnu počítač, tak vymažu celou naši konverzaci. A telefon na mě nemá, ten mi ukradli. On za to všechno může. Nenávidím ho!

Honza
„Tak dneska ji konečně potkám, Tome. Je tak milá a hezká, když se směje.“
„A jak to víš, když jste se ještě neviděli?“
„No, protože si voláme přes net přes videohovory, ne?“
„Jo tak, takže teď už to bude vlastně jenom o chuti, vůni a dotecích, co?“
„Ty si vůl, ale máš pravdu, kámo.“
„Tak pak dej vědět, jak ten tvůj poklad vypadá v reálu a jak to proběhlo. Víš, co myslím?“
„Ale no jo, akorát to bude až k večeru, mám ještě jízdy v autoškole. Zítra ti dám vědět. Ale očekávám super noc na Vyšehradě – romantika a tak.“
To je zase den, co se dneska mohlo po…, to se po… Ve škole odpadly dvě hodiny, takže jsem tam jel zbytečně, zapomněl jsem klíče od zkušebny a musel čekat na kluky, až mi otevřou. A do toho mi volal učitel z autoškoly, že budeme mít skoro hodinu zpoždění s jízdou kvůli závěrečným testům kurzu před námi.
Navíc jedu v autě s tou šílenou ženskou, která neustále koketuje s učitelem. Jsem myšlenkami někde jinde, chtěl už bych být na Vyšehradě a konečně poznat a obejmout Míšu. PRÁSK! Boční rána. Přehlédnutí stopky. Pak už jen hasiči, sanitka a hospitalizace.
Sháním se po telefonu, musím jí dát vědět. Ona tam na mě čeká.
„Prosím vás, nevíte, kde mám mobil?“
„Buďte rád, že žijete, na mobil se teď vykašlete.“
„Ale já ho nutně potřebuju.“
„Vy teď akorát potřebujete být v klidu, odpočívejte.“
Po dvou týdnech hospitalizace, berlích a pajdání po jedné noze, usedám doma k počítači. Musí na mě být hodně naštvaná, když si změnila číslo. Aspoň jí napíšu, musí to přece pochopit. Vždyť já za nic nemůžu.
Pár týdnů jí zkouším psát, omlouvám se, vysvětluju. Všechno marné. Ani jednou nezareagovala. Copak to je normální, že když kluk nedorazí na rande, protože za to nemůže, tak ho holka už v životě nechce vidět ani slyšet? Musí to být pěkná kráva.

Foto: Petr Jan Juračka

Žádné komentáře:

Okomentovat