12. října 2020

Neznám lepší zprávu - napsala Lea Mandíková

Chvíli jsem Ti nepsala, ale teď musím. Tak nejdřív naše výročí svatby… bylo těžké, když jsme si ho neoslavili spolu, ale pustili jsme si s holkama celou tu slávu na dvd a když holky viděly, že je ten den pro mne přeci jen bolavý, držely mne za ruku a dávaly mi sílu ten den přečkat. 
Přály mi za tebe a Terezka mi donesla druhý den puget růží, tak i když to vypadalo, že už tady nikdy žádný kytky nebudou, tak se asi někdy zadaří i tak.
A já se takhle vracím tím psaním aspoň k tomu, jak jsi mi psával ty, abys o žádný zprávy, jak to s námi je nepřišel. Nikdy jsi moc nemluvil, ale dopisy přicházely. Většinou z cest letadlem na služební cesty a nebo dříve, když jsme spolu ještě chodily. Mám těch dopisů hodně a krabičky s nimi opatruji jako oko v hlavě.
A teď píšu hlavně proto, že neznám lepší zprávu, kterou bych Ti chtěla sdělit než tuhle:
„Milý Petře,
přišla se na nás na svět podívat malá slečna a už tu s námi zůstane. Jmenuje se Aeryn, má malinkaté prstíky, nádherné oči a místo obočí trochu chloupků. Tobě taky obočí jakoby scházelo. Je to takovej uzlíček štěstí, co váží víc jak 2,8 kg a měří 48 cm a už jsem jí i slyšela v telefonu, jak se si brouká a hlásí se o dobroty.
Chvíli jí to trvalo, protože komu by se z toho vyhřívaného bazénku plodové vody, co měla její maminka Anička v břiše chtělo do zimy.
Venku už týden leje jako z konve. Ale pak jí to nedalo a říkala si, že už se na nás teda podívá. Tak vidíš. Je to tady. Už jsi děda. Já Ti to říkala, že Ti dáme vědět. A když to nejde jinak, tak aspoň v dopise.
Mně ti je tak líto těch dnešních dětí i dospělých, že dopisy nepíšou nebo už to ani neznají a posílají si jen esemesky.
To co je v počítači v soukromé korespondenci se pak těžko hledá. Ale to co je rukou, nebo aspoň v tištěné podobě, to zůstane. Jinak bychom nevěděli, co psal Goethe Ulrice nebo Kafka Jesenské.
A nebo by naše děti nemohly slyšet, když jsi odešel, co jsi mi psal ty. A já se teď k jednomu k tvému dopisu vrátím a kousek z něj sem přepíšu. Psal jsi ho cestou, když jsi letěl do Indie. Tam jsi létal často a reflektoval jsi to, co jsme spolu probírali, den před tím, než jsi odletěl a já měla nějakou pochybovačnou náladu, kdy jsem zase přemítala o tom, jestli dávám rodině dost a jestli to tobě stačí. Jestli bys raději nechtěl někoho jiného, lepšího, úspěšnějšího … Jestli moje péče o Vás, o naše věci v Česku, o rodinu a zázemí není taková nanicovatá nebo rovnou k ničemu.
Jestli jsem neměla být víc zaměřená na kariéru, jak se teď nosí a sluší.
Jestli jsem neměla být víc emancipovaná a tak vůbec. Tak tady ten tvůj text je a snad se nezlobíš, že si ho přečte i někdo jiný.
Naše psaní bylo o dětech, o rodině, o tom, jak to vidíš a jestli si toho vůbec vážíš, co dělám. A ty jsi moje pochyby rozptýlil krásným psaním.
Bylo tam tohle:
„Máme tři zdravé děti. Nesou kousky našich povah a ty zase našich rodičů. Rostou z nich dobří lidé. Cítím to. A hlavní zásluhu máš na tom ty. To ty jsi je učila mluvit, chodit, dávala jim lásku. Ony to v sobě nesou a i když to teď třeba nedokážou dát najevo (jsou prostě po mě), mají to v sobě. Jednou ti to třeba řeknou a když ne, stejně se toho nezbaví.“
„Když mi bylo 16, moc jsem chtěl mít holku, ale nějak jsem nevěděl, jak na to. Radu spolužáků, ať jdu na zábavu a tam nějakou ojedu jsem moc nechápal. Chtěl jsem něco víc. Pak přišly taneční a já „zapracoval“ na jedné. Plány nevyšly, ale zato jsem potkal Tebe.
Nic lepšího mě v životě nemohlo potkat.
Vnesla jsi mi do života a vlastně celé Mandíkovic rodiny svěží vítr. Stále se těším, až Tě uvidím. Jen to neumím někdy moc vyjádřit. Slovy ani skutky. Když se koukám na sestru, je mi čím dál víc jasné, že to bude v genech. Snad to jednou genový inženýři dokážou opravit.
Jsem samotář, co neumí být sám. Potřebuji kolem sebe rodinu, zázemí a neznám nikoho, kdo by mi je, při mé povaze, dokázal dát tak, jako ty.
Mám vysoké nároky na sebe a určitě se to přenáší i na okolí, byť se mohu snažit sebevíc. Snažím se chápat okolí, ale jde to stěží. Sytý hladovému nevěří.
Nemyslím si, že by početí nového života byl nějaký nadpřirozený čin.
Narození dítěte už ano.
A výchova? Každý dělá co může. Tvoje sestra, ty, já, brácha, sestra. Je asi málo rodičů, co by nechtěli dát svým dětem to nejlepší. Ale co to vlastně je, to nejlepší? Soukromé školy? Neustálý program? Tomu věřím čím dál míň, či spíš vůbec. Myslím, že je mnohem důležitější, když jedeš ráno s Terkou autobusem, nebo jdeš s Aničkou na oběd.
Co po nás zůstane? A co by mělo? Myslím, že děti a snad i další generace, které si vzpomenou. Vzpomenou na mámu, babičku či prababičku, co dala vše co mohla svým dětem a rodině. To bude postupně upadat v zapomnění v dalších generacích, jen děti si na to vzpomenou ve své druhé půlce svého života.“
A já chci je napsat. Po tobě tu zůstaly strašně statečné, krásné a milé holky. A je v nich všechno, co jsme do nich vložili. A naše Anička je ode dneška maminka a přivést dítě na svět zvládla na jedničku. Je to neuvěřitelné, jak moc rychle to uteklo od doby, co byla miminko ona.
Moc jim to holkám sluší – Andulce i tomu malému andělovi. Moc se těším, až budeme mít malou Aeryn doma a budeme si ji moci pochovat. Do nemocnice nemůžeme. Řádí tu pořád ta potvora, co se jmenuje COVID-19, ale to už jsi nezažil. To Tě minulo a buď rád. Svět je teď úplně jiný. A cestování, které jsi měl tak rád, toho se teď každej bojí.
A jestli o tom něco tam nahoře víte, tak už s tím něco udělejte. Je to na palici. Naše Anička kvůli tomu nemůže mít v nemocnici návštěvy. Naštěstí tam s ní mohl být při porodu Vincek, tatínek malé Aeryn a to je to nejdůležitější. Jsou teď máma a táta a já babička, věřil bys tomu?
Budu se snažit být ta nejlepší babička na světě a zkusím být dobrá i za tebe, když tu s námi nemůžeš být. My to zvládneme. Jsme silný holky. Jsme totiž Mandíkovi, po tobě.



Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+

Žádné komentáře:

Okomentovat