17. prosince 2020

Tak to prostě je - napsala Lea Mandikova

Tenhle týden jsem si myslela, že psaní ani nepřidám. Ale pak mi napsala vzkaz kamarádka, která mi moje psaní překládá do angličtiny a pomohlo mi to a přimělo mne to vytrhnout z letargie. Jak říkám, myslela jsem, že psát nebudu. Je přeci vánoční čas a ten je hezký. A tak jsem nechtěla kazit náladu ostatním. Ale ono je potřeba psát i tohle, protože ono to tak u nás teď prostě je. A taky jsem si dala slib, že budu psát poctivě, každý týden do doby, kdy jsem se mohla rozloučit. Za tu možnost rozloučení jsem stále moc vděčná.
Takže, jak to teď je.


U nás to houstne. Vánoce se blíží a i když je to moc pěkný svátek, čas smíření, klidu, hezkých přání i dárků, i naděje, u nás je to tento rok moc těžké.
A když někdo říká, chce to čas. Přejde to. Tak možná budeme časem smířenější, ale na to je moc brzo. Možná za dva roky, tři, za deset …
Tak jak je smutno mně, je moc smutno i holkám. Snažím se je držet za ruku, snažím se je obejmout a někdy má člověk i pocit, že už je to lepší. Ale pak jedna z nich chodí jak bez duše, je mrzutá, nevrlá, odsekává. A tak to někdy nevydržím a jsem na ní protivná taky. Těžko se mi jede v chlácholivém módu stále. Někdy to ani já nezvládnu. Za normálních okolností bych si řekla, no jo, to je věkem a ono to přejde. Ale ne. Už rok se ty moje statečné holky, a to všechny po svém, snaží bojovat se skutečností, že táta není. 
Vloni, touto dobou jsme se s ním viděly naposledy. Nikdo nic netušil. Rozloučili jsme se dokonce na jedné rozlučkové oslavě s kamarády, kteří to tu zabalili a přestěhovali se do Česka, protože měl zkrátka zaměstnavatel jinou představu než náš kamarád a dostal tak krátce pár měsíců před koncem roku výpověď. 
Další týden byl Petr rád, že se chystá na cestu. Moc se těšil. Na Nový Zéland si vždycky přál jet a také si chtěl odpočinout. Takže přesně tenhle týden se blíží. Poslední, kdy jsme s Petrem ještě mluvily, rozloučili se a těšily se, až se vrátí. Ještě jsem mu říkala, ať uřízne vánoční stromek, ať ho tu mohou holky nazdobit, než se vrátí ze služební cesty i z hor, a jela jsem mu koupit novou termosku, aby si ji mohl vzít s sebou. Poslechl mne a stromek připravil na stojan.
Minulé Vánoce jsme měly ještě pořád NADĚJI. Že to přečká a že si Vánoce prostě oslavíme později, kdyby musel zůstat v nemocnici.
Začíná nám nejtěžší čas a je to o to těžší, že se jinde slaví. Paradoxně mi v tomto pomohlo období koronaviru. V obchodech i na ulicích totiž nebylo tolik lidí jako jindy. Otevřené byly jen potraviny, lékárny. Vánoční dekorace, ani vánoční trhy nezačaly už koncem října, jak bývá zvykem a ani vánoční koledy i jiné svátečně laděné písničky nebyly nikde dlouho slyšet. Až teď od začátku prosince. Kdyby to bylo dříve, byl by to moc velký nápor na mojí duši.
A my? Hodně ztuha začínáme nějak vánočně ladit dům. Vždycky, když se něco povede a rozsvítíme to tu, udělá nám to radost. Ale ve skutečnosti je tu taky dusno a těžkej mrak nám všem leží na těle. Každá z nás se s tím vyrovnáváme po svém. Já většinou dřu na zahradě nebo v garáži. Nebo třeba vezmu perlík, protože už to nemůžu vydržet a jdu roztřískat jednu stěnu, protože už tu měla být dávno vybouraná a pořád to není. A perlík si jede po svém, takže mi kovová část sjela z topůrka na ruku a když jsem se rozmáchla, a začalo to sjíždět, tak jsem si málem jsem si rozbila hlavu. Někdy je ta bolest uvnitř duše tak silná, že prostě něco roztřískat chcete. Přijde to na každou z nás v jinou chvíli a jinak. Ten vztek, ta zloba i ta bezmoc.
A tak se tu taky místo objímání někdy řve – teda myslím křičí. A někdy a to často se zase brečí. A někdy se zase nadechneme a snažíme se dělat jakoby nic. A pak se obejmeme a nebo taky ne.
A já se snažím těm mým holkám pořád lézt do života i jejich pokojů, i když vím, že by nejraději byly sami. Nemůžu toho nechat. Nemůžu je v tom nechat a doufám, že až budou starší, tak že to moje prudění a to, že se je snažím vtahovat do různých činností pochopí, i když jim to teď leze na nervy a nejraději by byly jen pod dekou se svým smutkem. Nesmím přestat, musím je tak nechat chvíli a když vidím, že už je to dlouho, jdu tam i přesto, že vím, že můžou být protivné.
A když někdo volá a vlastně v tu chvíli na druhém konci drátu nikdo neví, v jakém stavu zrovna jsme, je moc těžké odpovídat někdy na normální otázky. Třeba: Tak co děláte?
No, co děláme. Řeknu vám to. Připravujeme se na Vánoce. Jen se na ně nepřipravujeme jako každý. 
U nás to bude jedna velká zkouška a budeme potřebovat moc síly. Minulý rok totiž byla ještě naděje. Ta už letos není. U stolu bude jeden chybět, ale i tak bude mít prostřeno. I přes to všechno pořád cítím vděk, že jsme ten společný čas měli.
A protože se mým holkám někdy těžko něco říká napřímo, a někdy blog čtou a někdy taky ne, tak oslovím i je, protože na papíře je to třeba jiné.
„Holky, jste ty nejstatečnější holky na světě, mám Vás moc ráda.“
Vaše milující máma.


Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+

Žádné komentáře:

Okomentovat