Je pro mne hrozně zajímavé vidět lidi, kteří brýle nemají a jsou starší, nebo je mají jen na čtení nebo je neměli vůbec nikdy a možná se jim podaří tak i dožít.
Moje oči zdobily vždycky takové ty kulaté popelníky. Dříve nebyly brýle jako doplněk, i když se o to zpěvačka Urbánková dost snažila a měla každou chvíli jiné. No jó, Urbánková – to šlo. V takové profesi se to tak nějak vyžadovalo a pomáhalo to image (čti imič), i když slovo imič jsem slyšela taky, až když se otevřely hranice.
Moje maminka Eva měla v šuplíku v ložnici jedny krásné brýle se zlatými kulatými rámečky a takovými modro-fialovými skly schované. Byly sluneční, nebyly dioptrické, protože maminka v rodině brýle nosit nemusela. Měla oči dobré. To můj tatínek Pavel na tom byl hůř.
Já někdy do toho šuplíčku, který byl pro mě takovou malou tajnou komtanou chodila, koukala, co tam má maminka za „poklady“. Kromě různých korálků tam byly právě taky různé brýle a mezi nima tenhle zázrak. Vlastně ani nevím, jestli je ještě má. Ložnice rodičů vypadá už jinak než, když jsem byla malá.
Tak moje dřívější „imič“ vypadala asi takhle. Taková moucha masařka s trvalou. Kdyžtak nad tím přemýšlím, byl jsi fakt odvážný se do mě zamilovat. Na světě běhalo teda rozhodně mnohem více hezčích slečen. Já obroučky na předpis a k tomu trochu připlatit a v nich pořádný popelníky. Myšleno skla, která nejdou nijak ztenčit a vypadají jako spodní část popelníku na cigarety. Navíc to bylo hrozně těžký na nošení. Nemyslím ten fakt, že mám brýle, to jsem tak nějak přijala spolu s další prudou jako byly rovnátka na noc, spolu s křivýma rukama a nohama, zkrátka krasava největší.
Těžký to bylo tou vahou. Prostě běžte někam do hospody, kde mají ještě skleněné popelníky na cigarety (takže asi někam do čtvrté cenové, kde se ještě kouří, protože si majitel označil restauraci jako soukromý klub) a dejte si oba popelníky před oči, zkuste je spojit třema gumičkama – jednu použijete na to, aby popelníky držely u sebe, a další gumičky budou sloužit k tomu, že si tím popelníky upevníte za jedno a druhé ucho. A výhra. Máte to. Tak už víte, jaký to bylo a umíte si to představit.
Co jsi pryč, dělám dost věcí jinak.
Tak třeba místo čtení na které se soustředím jen ráno u kávy mám večer v posteli počítač. Abych někdy vůbec usnula, pomáhá mi pustit si film. Jenže, jak jsem v posteli, tak je ta obrazovka proklatě blízko. Usínám často s brýlema, pořady, na které koukám mne naštěstí uspí. Z čehož je jasné, že nekoukám na žádné povznášející dokumenty, ani politické debaty – i když, tam by ten spánek přišel zaručeně, ani na porno – to by bez tebe vedle nemělo moc efekt, protože by se milostná předehra neproměnila, jak říkaj sportovci – zkrátka, šance by zůstala ve vzduchoprázdnu.
Je evidentní, že porno ani masturbace mi Tě nenahradí. Není to prostě ono. Takže zbývá co? No SERIÁLY a naštěstí mi ještě kamarádka Lucka dává dobré tipy na rozhovory, které běží na Českém rozhlase na dvojce. Podcastům jsem na chuť zatím nepřišla. Bude to tím, že bych si musela dát do uší sluchátka, zatím totiž nevím, jestli můžu poslouchat podcast bez sluchátek. I když asi jo.
Tak k těm brýlím, proč to píšu. Zůstaly tu po tobě obroučky, které jsme spolu vybírali. Moc Ti slušely. A já mám pocit, že mi sluší taky, teda aspoň tvoje holky mi to tak říkaly. A tak jsem si je nechala upravit. Nejdřív na multifokály. Ale to nefungovalo. Bolela mne z toho hlava a musela jsem tak nějak pořád zaměřovat a dávat hlavu jen jedním směrem, abych vůbec něco přečetla. Za chvíli bych vypadala jako Miloš Zeman s hlavou na stranu. Tomu se chci vyhnout. Dost na tom, že musím zastávat práce za muže a ženu zároveň. Ještě, abych se postupně v muže proměňovala, to ani náhodou. Chci mít pořád sukně a uvažuji i o výzvě 28 dní v sukni, jen teda tepláky zatím pořád pohodlnější.
Ale tyhle pánský brýle nosit budu. Už v nich mám správná skla – na dálku. Takže na blízko sice nevidím pořád, ale na dálku už lépe. Nebudu na svět koukat tvýma očima, to moc nejde. Ale tvoje brýle mít i mýt budu a tak budeš se mnou kromě snubního prstýnku na všech mých cestách i necestách.
PS. Dneska jsem v Romontu a zítra v Gruyeru, kdybys tam nahoře náhodou měl pocit, že vidíš Muzeum vitráží a nebo je tam další den cítit sýr.
