13. listopadu 2020

Karanténa – napsal Martin Tomášek

Zase padla jedna z mnoha temnot na covidový svět za zatemněnými okny mého domu. Svítí na mě nažloutlé světlo umělého osvětlení ze tří bodových žárovek a přemýšlím, co mám dělat. A čím víc o tom přemýšlím, tím víc se mi chce hořce smát nebo spíš brečet.
Odborníci říkají: buďte se svými blízkými v kontaktu online. OK, jenže nikdo už neporadí, co dělat, když jste se svými blízkými sedm dní v týdnu, dvacet čtyři hodin denně. Ne online, ale napřímo. Chtěl jsem to řešit s lidmi na Messengeru, jenže jsem narazil.
Napsal jsem dvěma osobám o tom, co mě trápí. Dana Emingerová mě ale po chvíli zastavila s tím, že nemůže být mojí vrbou a že je tu přes psaní. Což chápu a plně respektuji. S druhým člověkem si dost rozumím, ale v jedné věci se neshodneme. I když, kdo ví? Posuďte sami: oba si myslíme, že spousta věcí se dá ovlivnit tím, jak o nich člověk přemýšlí. Když začnete i o negativních věcech přemýšlet pozitivně, bude váš život lepší. Bohužel, tady naše shoda končí. Podle mě totiž, aby mohl člověk začít přemýšlet úplně jinak, musí vypadnout z prostředí, kde mu není moc dobře. 
Já bych se potřeboval zbavit všeho toho bordelu v hlavě, který se tam objevil po smrti mé nejdražší a nejvtipnější tety. Jenže díky covidu to nejde a i za normálních okolností by to bylo složité kvůli mému zdravotnímu stavu. Jsem totiž od dětství na vozíku. Je to holt začarovaný kruh…
A jak se právě cítím? Kromě toho, že už skoro čtrnáct dní v kuse a téměř i ve stejnou dobu zvracím, se mám báječně. Jen doufám, že to brzy skončí a třetí vlna už nepřijde.
Jinak umřu místo na covid na karanténu...

Žádné komentáře:

Okomentovat