20. května 2021

Otevřít znovu dveře – napsala Lea Mandíková

V pátek jsem ji viděla, jak odchází. Právě na čarodějnice.
Byl deštivý den, chýlící se ke svému závěru, lačnící po minutách, kdy svou moc převezme podvečer a noc. Provazy vody, padající z nebe, určitě k mému smutku a celé té situaci přispěly značnou měrou. Smutek zalezl pod moji černou koženou bundu i do mých zkřehlých prstů rychleji. Možná, kdybych na sobě měla bundu žlutou, která barvou křičí po radosti, nebylo by to tak. Ale to už nezjistím. Je to pryč.
Říkala jsem si prosebně a PRO SEBE, „buď ještě tady“, ale bylo zřejmé, že dnes je to na nějakou chvíli poslední den, kdy vím, že je u mne.
Říkala jsem JÍ: „Neodcházej.“
I když bych to ráda vykřikla jako rozkaz, nešlo to.
Byla to spíš taková hodně unavená prosba.
Bylo mi z toho smutno.
Vždycky byla se mnou jako stínohra. Mohla jsem se na ni spolehnout, i když jsem ji nikdy neoslovila jménem. Byla prostě tu.
Tak jako mají lidé kamarády, kteří jsou s nimi léta a jejich konverzace je často nonverbální. I když se jménem znají, málokdy to oslovení padne.
Její obrysy jsem zahlédla ještě, když jsem unavená usedala do tramvaje číslo 14 směrem k nám domů. Právě v ten moment volala kamarádka a já se snažila být veselá, a ve stejnou dobu řešil jiný můj kamarád svůj životní zlom v jiné zemi.
Jedním z posledních kousků mozaiky po dost těžkém životním období byl podpis důležité smlouvy. Stalo se. Teď to musím vstřebat.
Moje zlaté holky viděly, že se něco děje. Požádala jsem je už z tramvaje, aby dnes převzaly za mne tu pečovatelskou roli. Pečuji o všechno i o všechny na 100 %. V pátek večer to ale nešlo. Přání bylo jasné. Prosím, potřebuji horkou vanu, teplý čaj. Klid. Myslela jsem, že bude stačit jeden večer a ona se vrátí.
Ráno to bylo ale horší. Zkoušela jsem to.
Stejně jako jiné dny jsem se mechanicky oblékla, vzala svoje zelené kolo a dojela pro snídani. Dokázala jsem se s ní i vrátit a připravit ji sobě i dětem. Nepomohla mi. Hledala jsem další vzpruhu. Pomáhalo mi pustit gramofon a přesunout se jinam, načerpat tu energii z tónů.
Nestačilo to.
Holky ještě spaly. Dnes jsem byla ráda za technologie. Napsala jsem mým dcerám, co je všechno třeba udělat a vysvětlila, že já nemohu. Nemohu už sebrat ani jednu věc a přesunout jí na jiné místo, kam patří. Ani uvařit, ani ustlat, ani vyprat. Vybírám si oddechový čas. Musím okamžitě poslechnout svou intuici a vnímat, že jedu nadoraz. Natahuju pyžamo, župan, třesu se zimou. Nepovolila jsem si ani žádné filmy, aby mě nerušily vizuální obrazy, které mám přitom ráda. Povolila jsem si poslech rozhovorů z Českého rozhlasu, které jsou vždycky dobře vybrané mojí kamarádkou Luckou. Poslech se střídal s upadáním do spánku. Prospala jsem tvrdě šest hodin za bílého dne. To už se mi dlouho nestalo.
Ona věděla, proč má odejít a proč to má dát jasně najevo. Jinak bych neměla možnost se s ní setkat znova. Už dnes je to trochu lepší. Ona věděla, že kdyby to neudělala, že kdyby mě nesrazila takhle k zemi, i když je to sakra nezdvořilé, nemohla bych jí znova, až to půjde, zase otevřít dveře do své duše a do svého života. Všichni o ní víme. Jen si vždycky myslíme, že je věčná a že ona právo odejít nemá. A ona taky tyhle vrtochy nemívá. Ale někdy musí zdviženým prstem učinit rázný příkaz, že takhle teda NE. Takové to je, když odejde ta, kterou máme jinak všichni při sobě. Takové to je, když vás opustí ta, co nemívá jméno.
To jméno ale existuje. Je to VAŠE SÍLA.

Žádné komentáře:

Okomentovat