S námahou jsem vystoupal na kopec, kde jsem si se zděšením všiml, že vůbec nic nevidím. Všude kolem se převalovala hustá bílá mlha. Drobné kapičky se mi srážely na vousech a hned mrzly. Dohlédl jsem na špičky lyží, ale dál nic, jen bílo.
„Zlato, vážně chceš jít? Předpověď není nic moc,“ ptala se mě Klára, když jsem se ráno chystal na výpravu. Skialpy, tulení pásy, do batohu termosku, pár tyčinek, jednu rezervní mikinu a rukavice.„Neměl bys chodit sám, kdyby se něco stalo, nikdo ti nepomůže.“
„Budu v pohodě a nic se nestane. Trasu mám nastudovanou a kdyby něco, mám mobil.“
Kdepak, na tyhle řeči já nedám, je to jenom Klářina snaha mě přesvědčit, abych zůstal s ní a strávil celý den poflakováním na chatě. Políbil jsem ji a raději zmizel.
Stoupal jsem úzkou stezkou rovnou nahoru. Sníh byl tvrdý, ani jsem se nebořil. Pásy držely, lyže se nesmekaly, dech mi stačil, zima mi nebyla. Slunce nevykouklo z těžkých nízkých mraků ani na chvíli. Jak výška přibývala, mraky byly níž a níž a objevila se mlha. Řídké cáry houstly a zakrývaly výhled na okolní kopce.
Na vrcholu byla už mlha hustá jako mléko. Jak se dostanu dolů? Vrátit se zpátky stejnou cestou jsem zavrhl. Stezka byla strmá a úzká, na sjezd moc těžká. V krajním případě by to snad šlo, ale ten zatím nenastal. Takže kudy?
Ještě, že jsem si trasu předem prostudoval a měl ji v hlavě. Přišel jsem stezkou na východní straně kopce. Pro sjezd dolů jsem si naplánoval západní stranu, svah by měl být celkem mírný, skoro žádné stromy, pohoda. Na jihu jsou skály, tamtudy ne. Severní strana, to je lavinový žlab, tudy taky ne.
Sakra! Mobil byl úplně mrtvý. Displej ani nezablikal, ani jedno procentíčko baterie neukázal. Kompas v mobilu mi tedy nepomůže. Viděl jsem jenom dva metry před sebe.
Naštěstí mě napadlo řešení. Přišel jsem z východu, když budu pokračovat ve směru, půjdu na západ.
Dal jsem si proteinovou tyčinku, čaj, sundal tulení pásy z lyží, zkontroloval správný směr, odhodlaně zabořil hole do sněhu a vydal se na cestu dolů. Opatrně, s klidem, to dáš, opakoval jsem si, když jsem kroužil první obloučky. Motala se mi hlava a chvílemi jsem nevěděl, kde je dole a kde nahoře. Zastavil jsem, abych se vydýchal.
A v tom jsem to ucítil. Sníh pode mnou se pohnul. Od hrany lyží se rozeběhla do strany hluboká spára a vrstva sněhu se i se mnou začala sunout do údolí. Strnul jsem. Co má dělat člověk v lavině, sakra? Co udělám já?!
Namířil jsem lyže do strany, odrazil se a píchal holemi jako divý. Lavina začala nabírat rychlost, ale já taky. Nesmíš spadnout, opovaž se spadnout! letělo mi hlavou, když jsem se řítil v oblacích zvířeného sněhu, který mi ujížděl pod nohama. Těch pár vteřin, než se mi podařilo vyjet mimo lavinu, mi připadalo jako hodina. Svalil jsem se na zem a popadal dech. Mlha se roztrhala a já se konečně rozhlédl po okolí. Nebyl jsem na západní straně kopce. Byl jsem v lavinovém svahu na severu.
Večer jsem si přitáhl Kláru do náruče: „Heleď, mně se zítra znovu na skialpy nechce. Co kdybychom zůstali celý den v posteli?“
Překvapeně zdvihla obočí, pak se usmála a přitulila se ke mně.
Na vrcholu byla už mlha hustá jako mléko. Jak se dostanu dolů? Vrátit se zpátky stejnou cestou jsem zavrhl. Stezka byla strmá a úzká, na sjezd moc těžká. V krajním případě by to snad šlo, ale ten zatím nenastal. Takže kudy?
Ještě, že jsem si trasu předem prostudoval a měl ji v hlavě. Přišel jsem stezkou na východní straně kopce. Pro sjezd dolů jsem si naplánoval západní stranu, svah by měl být celkem mírný, skoro žádné stromy, pohoda. Na jihu jsou skály, tamtudy ne. Severní strana, to je lavinový žlab, tudy taky ne.
Sakra! Mobil byl úplně mrtvý. Displej ani nezablikal, ani jedno procentíčko baterie neukázal. Kompas v mobilu mi tedy nepomůže. Viděl jsem jenom dva metry před sebe.
Naštěstí mě napadlo řešení. Přišel jsem z východu, když budu pokračovat ve směru, půjdu na západ.
Dal jsem si proteinovou tyčinku, čaj, sundal tulení pásy z lyží, zkontroloval správný směr, odhodlaně zabořil hole do sněhu a vydal se na cestu dolů. Opatrně, s klidem, to dáš, opakoval jsem si, když jsem kroužil první obloučky. Motala se mi hlava a chvílemi jsem nevěděl, kde je dole a kde nahoře. Zastavil jsem, abych se vydýchal.
A v tom jsem to ucítil. Sníh pode mnou se pohnul. Od hrany lyží se rozeběhla do strany hluboká spára a vrstva sněhu se i se mnou začala sunout do údolí. Strnul jsem. Co má dělat člověk v lavině, sakra? Co udělám já?!
Namířil jsem lyže do strany, odrazil se a píchal holemi jako divý. Lavina začala nabírat rychlost, ale já taky. Nesmíš spadnout, opovaž se spadnout! letělo mi hlavou, když jsem se řítil v oblacích zvířeného sněhu, který mi ujížděl pod nohama. Těch pár vteřin, než se mi podařilo vyjet mimo lavinu, mi připadalo jako hodina. Svalil jsem se na zem a popadal dech. Mlha se roztrhala a já se konečně rozhlédl po okolí. Nebyl jsem na západní straně kopce. Byl jsem v lavinovém svahu na severu.
Večer jsem si přitáhl Kláru do náruče: „Heleď, mně se zítra znovu na skialpy nechce. Co kdybychom zůstali celý den v posteli?“
Překvapeně zdvihla obočí, pak se usmála a přitulila se ke mně.
Cvičení: Dopište příběh
S námahou vystoupal na kopec, kde si se zděšením všiml… … je začátek první věty.
Vaším úkolem je dopsat příběh tak, aby dával smysl a měl pointu. Může jít o libovolný žánr (fantasy, sci-fi, syrová realita… zkrátka jak je libo).
