3. prosince 2020

Ráno s Bowiem - napsala Lea Mandíková

Let’s Dance
Jaký budeme mít rána nikdo neví. Večer každej padne do postele, někdy s nadšením, protože ho čeká slastný spánek, někdo s hrůzou, že se zas nevyspí, protože mu spánek nepřichází tak jak by měl a pořád se budí a někdy se prostě člověk do postele odpotácí buď proto, že si dal po kalíšku slivovice – jednom, druhém, třetím a pak je v limbu a nebo mu k padnutí do postele pomohla notná dávka sedativ.
U mě je to spíš nuda. Když jsem byla ještě v páru, tak ty večery a uléhání bylo něco, na co jsem se těšila. Takovéto, že zalezu do postele, zavrtám se do důlku, který v tý posteli za ty roky v matraci je vyležený, vedle leží Petr a já vím, že je všechno, jak má být. Beru do ruky knížku, protože to tak mám ráda a čtu a je mi dobře. Petr to měl podobně, i když s jeho cílevědomostí měl v ruce většinou nějaké tlusté bichle a studoval a s nástupem mobilních telefonů byl telefon knížkám konkurentem. Knížku bral do ruky, když jsem mu nenápadně nějakou podsunula, aby taky věděl, že existují jiný příběhy než příprava na CISSP (ISC). Pak, když mu padala už víčka většinou zavrčel, ať už zhasnu. Já, jakože jo, že ještě stánku a bude to. Jen měl stránky pohltily a vedle na lůžku začalo spokojené oddechování v pravidelném spánkovém rytmu. To jsem pak věděla, že můžu pokračovat ve čtení klidně hodinu a světlo vadit nebude.
Někdy to nevyšlo a vrčení nepřestávalo, to jsem pak brala knížku a mizela do jiný postele v domě a tam jsem většinou vytuhla po několika dalších stránkách. Pak mě to ale mrzelo, to že nejsme ve společné ložnici, přemísťovala jsem se v různých obdobích noci a bylo hezký, že jsem mohla zalézt k Petrovi do vyhřáté peřiny. Když se člověk v noci přemisťuje z jedné místnosti do druhé, jeho postava přijme teplotu okolního vzduchu a tak, když se pak leze k někomu do teplé peřiny, zavleče mu tam nepříjemnou zimu. A to mi dělalo dobře. Věděla jsem, že přijde nesouhlasný vrčení, už ne kvůli knížkám, ale kvůli tomu studenýmu tělu, co leze do postele k tomu teplýmu tělu. Protože, kdo by byl nadšenej, že mu někdo bere ten jeho slastnej spánkovej klid a sálající teplo. Jasný – nespíme v pyžamech. Takže jsem pak nastrčila svůj studenej nahej zadek k tomu jeho nahýmu předku, stočili jsme se do takovýho klubíčka, ze kterýho sálalo teplo lidskýho těla, popadla ho za ruku, a on jí kolem mě omotal a pokračovali jsme ve spánku zase společně, jakoby nic na světě nebylo přirozenější. Teplota našich těl se vyrovnala, nespokojené vrčení vystřídalo láskyplné objetí a bylo to moc hezký. 
A rána pak byla taková líná. Rozkoukávací. 
Petr řekl: „Svítím.“ Já jsem schovala obličej pod peřinu, protože mi nedělá dobře ostré světlo. 
Pak, když si moje oči přivykly, Petr věděl, že nemůže otevřít okno dokořán dříve, než se obléknu, jinak mi to zkazí den. Nemám ráda průvan a náhlý příval čerstvého vzduchu do mého líného rána, když je jeden ještě hezky v teplé peřině. Čerstvý vzduch vydržím, až když už jsem protažená, rozkoukaná, vyčůraná a oblečená. 
Nechávali jsme si někdy oblečení hozený přes postel. Ostrý vzduch a otevřené okno pak znamená, že ta zima obejme vaše oblečení, co leží přes rám postele, a vy lezete do studeného oblečení. To pak způsobí, že se studeně koukáte do celého dne, a to teda není ono. 
Když mě chtěl Petr poškádlit, ať už záměrně, aby mě naštval, nebo naopak, aby za mnou zase do té teplé postele vlezl, otevřel okno hned. A věděl, jaká bude reakce. 
Tak to byly rána a večery.
Nyní se nálada mých rán odvíjí od mnoha jiných faktorů. Je to proměnlivé. Docela výhra je, když mám nějaký hezký sen. Těch v posledních měsících moc není, a to jsem přitom člověk, který sní v podstatě i ve dne. Pak moje rána ovlivňují holky a jejich nálady. To je někdy náročný a někdy zas moc hezký. Taky podle toho, jakou si zrovna pustí do éteru z telefonu hudbu. 
Dříve jsem potřebovala k mému ránu ticho. To se moc nezměnilo. Holky to mají jinak. A já začínám měnit i ta svá rána. 
Tak za prvé. Někdy mám neuvěřitelné nutkání otevřít to okno ještě dříve, než jsem oblečená. To se nikdy před tím nestávalo. Taky si vážím toho, že mám kolem sebe ještě holky, než odejdou do školy a občas jim i udělám snídani.
To už jsme dávno nedělali.
Každý vstával jinak, společná rána jsme neměli, protože holky odjížděly do školy dříve, my dospělí jsme si dělali snídani již každý sám a v jinou dobu. 
A mojí ranní náladu pozitivně nastartuje spolehlivě moje zelené kolo, na kterém ráno vyrážím vstříc dalšímu dni. A pak už záleží, co je za písničku v rádiu v kavárně, kam dojedu pro chleba. 
Tak včera mi ráno začalo s Davidem Bowiem a jeho Let’s Dance. Ta písnička se mi nikdy moc nelíbila a dost mě iritovala. Vždycky, když ji hráli, tak jsem v sobě měla neklid. Rytmus je takový znepokojující a trhaný. A zpěv není moc jako zpěv, ale spíš jako chaotické výkřiky. A taky nemám ráda žestě a ty tam jsou. Dneska mi to ale divný nepřišlo. Mám teď takový chaotický a trhaný život, tak to k tomu pasuje. 
Zas bych potřebovala tu tyčku jako v Harry Potterovi a Brumbálově Myslánce. Vzala bych tu písničku a na chvíli jí odložila, jakože si dělám místo pro jiný zvuky a myšlenky. Zatím to nejde. Bowie je v hlavě s písničkou furt. Ještěže měl i jiný songy, mnohem lepší. 
Když si potřebuju dodat náladu, tak přijde na řadu Hero a nebo Space Odity. Takže končím s chaosem a jdu se přeprogramovat. Na dnešek dávám Hero, protože zítra mě čeká první výročí svatby, kdy tu Petr není, a to bude chtět odvahu.



Lea Mandíková má blog, který se jmenuje po tragicky zahynulém manželovi Petrovi: Mandík 2020+

Žádné komentáře:

Okomentovat