 |
| 100+1 Milostná dobrodružství Elišky Smiřické |
Je 1. února 1620. Eliška Kateřina Smiřická, nepříliš půvabná kulhavá šlechtična, se ukrývá ve sklepení Jičínského zámku. Chrání ji jen pár mušketýrů, zbytek vojáků, kteří tvořili ochranný val kolem hradu byli staženi. Kým? Špeh k urozené lady pronesl zprávu, že zrádcovská městská rada otočila ve prospěch druhé strany. Strany věznitelů, kterým v žilách koluje stejná krev, jako jí.
Eliška si pamatuje na příšerných jedenáct let, kdy ji vlastní rodina věznila na Kumberku. Tenkrát doplatila na svou náruživost, kdy se spustila se zámeckým kovářem. „Jirko…“ vysloví téměř neslyšně jeho jméno, v hlase jí i po letech zaznívá touha. Když na ni její románek praskl, rodina se rozhodla, že nejlepším trestem bude vzít jí svobodu. A nyní je znovu vězněm. Ve vlastním sídle, avšak bez manžela, kterého zajmuli, a navíc velmi zranitelná. Pod srdcem totiž už několik týdnů nosí nový život. Dítě jejího chotě, Oty z Vanterberka. Eliška s úlekem procitá ze vzpomínek, za dveřmi znovu slyší vzteklé hlasy nepřátel, kteří se chtějí dostat dovnitř. Slavata, její švagr, musel získat klíč od zámeckých dveří, jinak by se až sem ke sklepům nikdy nedostal.
Mladé ženě po tváři skane slza a bledou dlaní si přejede po břiše. Přejde k dřevěnému stolku, bere do ruky bílou svíci a zamyšleně hledí do plápolajícího ohýnku. Jestli ji chytí, znovu ji zajmou, uvězní ji na spoustu dlouhých let, možná do konce života… Za zády zaslechne těžké kroky a pak nejistý, avšak odhodlaný jasný hlas: „Paní, jsme…jsme Vám věrní až do konce. Co máme dělat? Dejte svolení, a my…je pobijeme.“ Lehce se pro sebe pousměje. Nemůže dát pokyn. Nemá plán. Stojí sama, v zámeckém sklepení, obklopená polo opilými vojáky. Její vinou, protože když si předchozího večera ještě myslela, že jsou neporazitelní, poručila načít sudy s nejlepším vínem a všem nalévala jeden pohár za druhým. Ohlédne se na těch pár jednotlivců, kteří zbyli z jejího vojska a jsou ještě připraveni ji bránit. Ví, že proti přesile, která je venku to nemůže stačit. Nikdy se odsud nedostane, aniž by nepadla do zajetí…
Šlechtična se rozhlédne po sklepení. Po celém obvodu stojí prachem naplněné bytelné dubové sudy. Vstane, a pomalu i se svíčkou se vydává k tomu nejbližšímu. Za zády pořád slyší hlasy a tupé nárazy, jak se pokouší vyrazit dveře a vtrhnout dovnitř. Vtom se ozve obzvlášť hlasitý náraz a dřevo zapraská. Eliška trhaně zalapá po dechu. Pustí svíčku z roztřesených prstů. Zavře oči a tiše začne odříkávat: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé…"
Oheň se dotkne černého prachu, kterým jsou všechny sudy ve sklepení naplněné až po okraj. „Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi...“
Slyší křik stráží.
„…Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům…“
Jeden ze strážných se v zoufalství vrhá ke dveřím, když mu dochází, co se děje.
„…A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.“ Eliška Kateřina Smiřická dořekne poslední slova a prudce se podívá směrem ke dveřím, kterými se dovnitř stále dobývá její švagr Jindřich Slavata. Radši smrt než další zajetí, napadne ji poslední vzpurná myšlenka, než za ohlušujícího ničivého výbuchu všechno kolem pohltí plameny.
Šlechtična se rozhlédne po sklepení. Po celém obvodu stojí prachem naplněné bytelné dubové sudy. Vstane, a pomalu i se svíčkou se vydává k tomu nejbližšímu. Za zády pořád slyší hlasy a tupé nárazy, jak se pokouší vyrazit dveře a vtrhnout dovnitř. Vtom se ozve obzvlášť hlasitý náraz a dřevo zapraská. Eliška trhaně zalapá po dechu. Pustí svíčku z roztřesených prstů. Zavře oči a tiše začne odříkávat: „Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé…"
Oheň se dotkne černého prachu, kterým jsou všechny sudy ve sklepení naplněné až po okraj. „Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi...“
Slyší křik stráží.
„…Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům…“
Jeden ze strážných se v zoufalství vrhá ke dveřím, když mu dochází, co se děje.
„…A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Amen.“ Eliška Kateřina Smiřická dořekne poslední slova a prudce se podívá směrem ke dveřím, kterými se dovnitř stále dobývá její švagr Jindřich Slavata. Radši smrt než další zajetí, napadne ji poslední vzpurná myšlenka, než za ohlušujícího ničivého výbuchu všechno kolem pohltí plameny.
