Největší nuda je u Lebedů. Mají dvě protivný holky, strejda Lebeda má vousy, co škrábou, a pořád mě poučuje.
U Janečků to není marný, ale strejda strašně kouří, takže příšerně smrdí. Ale jejich Michal má obrovskou sbírku figurek z Kinder vajíček a teta dělá jednohubky s uherákem… mňam!
Občas vyjedeme do vedlejší vesnice k Procházkovým. To je ale málokdy. A to je pak žůžo!
Mají koně, strejda umí zabít celý živý prase a udělat zabijačku a vůbec to mají doma skvělý.
Asi nejradši chodím k Duškovým. Tam to mám fakt ráda. Strejda Dušek dělá něco do barev
a teta zase něco s látkami… nebo možná obráceně… rozhodně mají doma spoustu
pastelek, vodovek, temperek, olejových barev a dalších bezva věcí na kreslení. Miluju, jak ty
barvy „smrdí“.
Od tety a strejdy mám v památníku vůbec nejhezčí věnování. To jim fakt
závidím.
Takže když v sobotu vyrážíme, tak se už nemůžu dočkat. Duškovi bydlí v ohromném starém
domě uprostřed velké zahrady. O tu se stará hlavně teta a mají tam takové úžasné schovky.
Uvnitř je to staré, šedivé, trochu zatuchlé, ale krásné! Vcházíme velkými dveřmi s
prosklenými okny a před námi se otevírá chodba domu vykládaná barevnými dlaždičkami.
Teta taky dělá bezva chlebíčky a takové slané tyčinky, které se mamka snaží napodobit, ale
moc jí to nejde… hihihi…
A nám dětem vždycky udělá děsně dobrý pití a jednou jsme
dokonce měli Fantu! A když je léto, tak si s náma občas strejda hraje na zahradě různý fakt
skvělý hry. S Janou a Honzou si vždycky zalezeme k nim do pokoje. Ten je teda taky boží!
Mají všude spoustu barev a látek a pastelek a vůbec všeho.
V létě nám patří celá zahrada. A
voní tam levandule a roste tam spousta jahod a rybízu. Někdy se v těch zákoutích ztratíme
na celé hodiny.
Na zahradě jsme ale dneska nebyli. Jednak nebylo tak hezky a taky jsme si s dětma chtěli
zahrát novou deskovku.
Teta nám dala do pokojíčku pár chlebíčků a my jsme si v zápalu hry
ani nevšimli, že slunce už dávno zapadlo.
Tentokrát to ale bylo jiné. Bylo už pozdě a rodiče zapomněli na čas. Honza šel něco dělat do
dílny, kterou měl moc rád, a Jana, která si na posteli hrála s panenkou, usnula. Já si
malovala, když jsem si uvědomila to ticho.
Kde je vlastně mamka? Vyklouzla jsem z pokoje a
pomalu šla po schodech dolů. Cestou jsem míjela dveře do obýváku, které byly pootevřené.
Světlo tam bylo měkké a tiché. Chtěla jsem jen nakouknout, jestli tam není.
Táta seděl s tetou na gauči. Hlavy měli blízko u sebe, něco si šeptali. Potom ji pohladil po
vlasech. A pak ji políbil. Dlouze. Jinak, než jak se líbají lidi na přivítanou. Jako v televizi,
když se mají rádi, ale potají.
Stála jsem tam potichu, s pusou pootevřenou.
Něco mě píchlo v břiše.
Pak jsem se otočila,
šla zpátky do pokoje a dělala, že si čtu. Ani nevím, jestli si mě někdo všiml. Nepamatuju si,
co jsme pak ještě dělali.
Cestou domů bylo ticho. Táta řídil, mamka se dívala z okna a já seděla vzadu a přemýšlela,
jestli jsem to neviděla špatně. Jestli to byla nějaká jiná pusa. Možná jsem si to vymyslela.
Možná jsem to vůbec neměla vidět.
Jak šel život, k Duškovým jsme časem přestali jezdit. Proč, to nevím. Nikdo to nevysvětloval.
Prostě se návštěvy nějak vytratily, stejně jako zmizí spousta věcí, když se člověk snaží moc
neptat. Janu s Honzou jsem neviděla více než 25 let. Ani bych je nepoznala.
Tu scénu jsem zapomněla. Nebo možná jen schovala tak hluboko, že jsem ji přestala cítit.
Vzpomněla jsem si až o mnoho let později.
Byla jsem už dospělá, a najednou se stalo něco
podobného. Jiná situace. Stejný táta. Jiná osoba. A ten stejný, prázdný pocit v břiše.
A s ním se mi vrátil obraz. Gauč u Duškových. Světlo v obýváku. Můj táta. Cizí máma.
Najednou to všechno dávalo smysl. A zároveň vůbec ne.
Možná to ale dává smysl jen
dětem, které se učí pravdě věřit až tehdy, když ji už není kam schovat.
