Už z dřívějška měla zkušenost, že aby pochopila některé věci, musí se na ně podívat z jiného úhlu. Že jiný úhel pohledu jí v životě vytáhl už mnohokrát z průšvihu nebo ji přinesl něco dobrýho. Třeba když si povídala s přáteli o přístupu k očkování dětí. Byla zarputilý odpůrce jakékoliv chemie a svoje děti by rozhodně očkovat nedovolila, ani za tu cenu, že je kvůli tomu ani nemohla dát do školky. Ale její přátelé pro tohle pochopení neměli. Oni nechtěli vyčnívat, nechtěli se s nikým dohadovat a nechtěli si dělat zle v rodině. Zuzanin přístup pro ně byl hazard s životem.
Druhou dceru porodila doma, jen s porodní asistentkou a byl to pro ni hodně silný zážitek. Po tom druhém se v ní něco změnilo. Už nic nevnímala stejně jako před ním.
„Něco se ve mně otevřelo,“ říkala zrovna Daniele. „Vnímám teď jasně hranice toho co chci a co nechci. A taky to, že když tu hranici překročím, nedělá mi to dobře. Jako bych v ten moment zestárla o pět let... Vypadá to, jako by se vždycky změnily barvy kolem mě. Všechno je nějak barevný, běží si to svým tempem, ale pak se objeví jakýsi modrý světlo, všechno získá jinej nádech a část toho co je přede mnou se mi zakryje takovou světlou mlhou. Netrvá to dlouho. Někdy mě to na chvíli paralyzuje a já se jakoby zaseknu… ale pak to zmizí. Už to umím poznat a většinou stačí na chvíli zavřít oči a když je otevřu, je to pryč.“
„Jakože pak zase vidíš normálně? Zeptala se jí Daniela, když se ji to Zuzka snažila popsat.
Chodily spolu na kafíčka, znaly se z jógy a na výlety a teď si spolu, mezi řečí, prohlížely na mobilu Dančiny fotky z výletu do Kostelce.
„Jo i ne. Většinou se to stává při nějakých vypjatých situacích a když se mi to stane a zmizí to, vidím sice zase normální barvy, ale tu situaci už vnímám jinak. Nějak se mi to přeskládá v hlavě. Možná bych to mohla popsat tak, že se mi na změní úhel pohledu. A najednou vím, co mám dělat. Co je pro mě důležitý. Ale taky to zároveň vidím očima druhejch. A vidím, že to, co říkají je zase důležitý pro ně. Většinou zjistím, že nám jde o to samý, jenom to, jak k tomu dojdeme je jiná cesta. Třeba jako s tím očkováním holek. Cítím se bezpečně, když se můžu rozhodovat podle sebe. A ty se zase cítíš bezpečně, když si necháš poradit od doktorů. Jde nám o to samý. Já v ten moment prostě jen vím, že nám jde o to samý.“
Potom se znovu zadívala na tu fotku a světlo se na ní jakoby převrátilo. Co bylo předtím vidět jasně bylo ve stínu a ta přesvětlená část se vykreslila. Zahlédla tam sedícího muže, asi dudáka, spíš ale vypadal, že poletuje ve vzduchu. Jen měl klidnou tvář a jí připadalo, že je šťastný.
Zuzana ucítila jeho klid. Byla vděčná. A měla zase jednou pocit, jakoby našla poklad.
