 |
| Exloze jičínské prašné věže na obraze ze 17. století |
„Proč nemohu ven, proč nemohu! Bodejť by ti oud zcepeněl, upadl a husa ho polkla, bambulo rezavý. Rozčilovala se Eliška na biřice, který jí vartoval přede dveřmi sklepní místnůstky na hradě Kumburku.
„Je tu vlhko milostslečno, zbroj tu rezaví. S tím se nedá nic dělat.“
„Milostslečno,“ to jí ještě oslovil krásně, na to, že je zde vězněna. Nebo se minimálně nachází v hausarestu. Ale s přísnou ostrahou.
To v dětství jí říkali mnohem hůře: „Kurvička už jde!“ a podobně.
„Jé, podívejte to je ta mladší kurvička Smiřických s tím jejich idiotem.“
To mluvili o ní a o jejím mladším bratrovi Jindřichovi Jiřím. Její oslovení jí až tak nevadilo. Tehdy tento výraz znamenal obecně malé děvčátko. A navíc se Eliška za svou touhu nestyděla. Cítila, že jde o něco přirozeného, co vychází z nás. Jen si nebyla jista, jestli to z každého vychází celodenně a hlavně celonočně, jako se to děje jí.
Ale že říkají o Jindřichovi, že je idiot?! Ještě v Kostelci, když se jednou byli projíti po náměstí a minuli stánek hrnčíře, pronesl Jindřich slovo osmdesát osm.
„Co jsi pravil, bratře?“ zeptala se jej zdvořile.
„Osmdesát osm,“ zopakoval.
Ale že říkají o Jindřichovi, že je idiot?! Ještě v Kostelci, když se jednou byli projíti po náměstí a minuli stánek hrnčíře, pronesl Jindřich slovo osmdesát osm.
„Co jsi pravil, bratře?“ zeptala se jej zdvořile.
„Osmdesát osm,“ zopakoval.
Eliška Kateřina se zeptala: „Osmdesát osm čeho?“
„Nádobí…“ zašeptal Jindřich Jiří.
„Kolik kusů máte na pultě a kolem na zemi střepů těchto?“ ukázala na plochu kolem trhovce.
„Osmdesát osm milostpaní“…
„A seš si jistý, zakabonila se Eliška.“
„Ano paní. Měl jsem jich devadesát a dva džbány jsem již prodal.“
„Nelžeš mi?“
„Ani slovem, paní…“
„Dobrá… Bratr můj není idiot, je velmi moudrý.“
Jenže Jindřich Jiří najednou začal hýkat, pobíhal po náměstí jako smyslů zbavený, na kolemjdoucí jazyk vyplazoval a nakonec se pokálel.
„Tak je to idiot. Ale mám pocit, že při mně stojí. Někdy má pohled hluboký a vidím v něm moudro. Nyní ho tam však,“ vzdychla, „nespatřuji.“
„I toho podlého kováře vyzradil… Nevím, odkud koukal. Ale křičel Elíka na koni, Elíka jako pejsci, Elíka cumel cucá. Přitom bych nikdy cumel do pusy nevzala.“
„Kovář Jiřík…“ zasnila se. Co na tom bylo zlého? Již od dětství jsem nebyla milována. Jdi pryč ty ošklivá! Kdo bohatý tě takto s dromedárským hrbem za choť svou pojme?!!! A pokud si tě již synek panský z rozumu, či slepoty arci už vezme, dáš jen dědice hrbatého!
„Nádobí…“ zašeptal Jindřich Jiří.
„Kolik kusů máte na pultě a kolem na zemi střepů těchto?“ ukázala na plochu kolem trhovce.
„Osmdesát osm milostpaní“…
„A seš si jistý, zakabonila se Eliška.“
„Ano paní. Měl jsem jich devadesát a dva džbány jsem již prodal.“
„Nelžeš mi?“
„Ani slovem, paní…“
„Dobrá… Bratr můj není idiot, je velmi moudrý.“
Jenže Jindřich Jiří najednou začal hýkat, pobíhal po náměstí jako smyslů zbavený, na kolemjdoucí jazyk vyplazoval a nakonec se pokálel.
„Tak je to idiot. Ale mám pocit, že při mně stojí. Někdy má pohled hluboký a vidím v něm moudro. Nyní ho tam však,“ vzdychla, „nespatřuji.“
„I toho podlého kováře vyzradil… Nevím, odkud koukal. Ale křičel Elíka na koni, Elíka jako pejsci, Elíka cumel cucá. Přitom bych nikdy cumel do pusy nevzala.“
„Kovář Jiřík…“ zasnila se. Co na tom bylo zlého? Již od dětství jsem nebyla milována. Jdi pryč ty ošklivá! Kdo bohatý tě takto s dromedárským hrbem za choť svou pojme?!!! A pokud si tě již synek panský z rozumu, či slepoty arci už vezme, dáš jen dědice hrbatého!
Když mě nemilovali rodiče mí, budou mě milovati jiní! A více a tělesně. Jestliže jsem lásku pravou boží nepoznala, budu s ďáblem tu tělesnou pěstovati. A šla najít služebnou, aby pokálené rouno Jindřichovo k očistě odevzdala.
Ale dost vzpomínek, teď je na zámku v Jičíně. Žoldáci, které najala, nejsou k nalezení a její švagr s celou komisí jí jdou zatknout a uvěznit. Snad by ti opilci mohli vyspávat ve sklepení… Sešla do sklepení hledat ty zpropadené chlapy.
„Kde jste chlapi!“ jak zavolala do sklepa, kde se jí zpět vrátila jen ozvěna, uvědomila si:
„Bože, jak dlouho jsem žádného neměla. Ach, ta moje zpropadená touha.“ Eliška si nemohla pomoci a i když jí šlo o život a bylo slyšet jak pronásledovatelé drancují na nádvoří. Ale kde vzít ve tmě podzemí, kde není ani živáčka, „SAKRA“ ulevila si, chlapa. Sáhla vedle sebe a nahmatala svíci. Byla přesná. Jak ji Eliška chytla do ruky, zastavil se čas a věděla, že se svým myšlenkám neubrání.
„Jen je studená, nepříjemně studená, na to, na co ji potřebuji. Ale co na moment ji zápálím, ohřeju si ruce a od nich svíci. Své tělo znám dobře, pak to půjde ráz na ráz. Snad se mi i rozum poté rozjasní. Jen potřebuji nějaký odlehlý prostor. Zde.“
Vedle svíce bylo i křesadlo, popadla ho a zavřela se do nejbližší místnosti. Byly tam sudy s vínem. Vzala svíci, křesadlo, škrtla a…
Už nikdy se nedozvěděla, že v sudech se může skladovat i střelný prach.
 |
| Jičínský zámek |
„Kde jste chlapi!“ jak zavolala do sklepa, kde se jí zpět vrátila jen ozvěna, uvědomila si:
„Bože, jak dlouho jsem žádného neměla. Ach, ta moje zpropadená touha.“ Eliška si nemohla pomoci a i když jí šlo o život a bylo slyšet jak pronásledovatelé drancují na nádvoří. Ale kde vzít ve tmě podzemí, kde není ani živáčka, „SAKRA“ ulevila si, chlapa. Sáhla vedle sebe a nahmatala svíci. Byla přesná. Jak ji Eliška chytla do ruky, zastavil se čas a věděla, že se svým myšlenkám neubrání.
„Jen je studená, nepříjemně studená, na to, na co ji potřebuji. Ale co na moment ji zápálím, ohřeju si ruce a od nich svíci. Své tělo znám dobře, pak to půjde ráz na ráz. Snad se mi i rozum poté rozjasní. Jen potřebuji nějaký odlehlý prostor. Zde.“
Vedle svíce bylo i křesadlo, popadla ho a zavřela se do nejbližší místnosti. Byly tam sudy s vínem. Vzala svíci, křesadlo, škrtla a…
Už nikdy se nedozvěděla, že v sudech se může skladovat i střelný prach.
