„Slyším, tak běž otevřít!“
„Nemůžu, jsem v koupelně!“
„Ach jo.“ Neochotně se jdu podívat, kdo je za dveřmi. Nikoho nečekáme. Tak kdo by to mohl být?
Podívám se kukátkem, nikde nikdo. Otevřu dveře a vidím ležet na zemi balík. Vychází z něj podivná načervenalá záře. Sehnu se k němu. To bude asi pro manžela, objednával čelovky, abychom měli na běžky. Ale proč by svítily? A červeně? Nebo to budou barevná světýlka pro syna do pokoje? Vždyť jsme mu to zakázali.
Vybavím si rozhovor: „To barevné osvětlení v žádném případě.“
„Tati, ty tomu nerozumíš. Je to moderní, mají ho všichni.“
„Řekl jsem ne! Bude ti to svítit červeně a bude to vypadat jako v bordelu!“
Podívám se na adresu. Pro mě?
Nic jsem si neobjednávala, nic neplatila. To je záhada. Vezmu balík domů a otevřu ho.
Odhrnu jemný papír a vidím malý flakonek, vychází z něj záře.
„No ne! Asi parfém! A nějaký speciální. To je určitě k výročí. Nezapomněl. Proto se šel schovat do koupelny, aby mě překvapil. Udělal mně opravdu radost.“
Vezmu do ruky svítící parfém a nastříkám se jím trošku. Má jemnou vůni jahod a malin.
Manžel vchází do pokoje. Rychle schovám krabici i s dárkem do skříně.
„Tak co cítíš?“ usmívám se na něj.
„Co jako?“ dívá se na mě nechápavě. „Nic.“
Přiblížím se k němu a chci ho obejmout. Rychle couvne.
„Radši ke mně nechoď, máš určitě zánět spojivek. Máš děsně červený oči. A co to máš, panebože, na hlavě?“
Oči mě nepálí a na hlavě mám pořád stejný účes. U holiče jsem nebyla. A i kdyby ano, stejně si toho nikdy nevšimne.
Podívám se do zrcadla a jdou na mě mrákoty. Mám červené oči a také vlasy, obočí, nehty…ty jediné mně nevadí. Z červených očí se mně řinou, naštěstí normální, slzy. Vylíčím manželovi, co se stalo.
Crrrr! „Neotvírej!“ křičím hystericky.
„Třeba tam někdo nechal balík s parfémem. Když se nastříkáš, budeš zase normální.“
„Copak nejsem normální?“ zařvu.
„Jsi, jasně že jsi,“ chlácholí mě. „Jenom trochu červená.“
V zámku zachrastí klíč. Objeví se syn.
„Mami, to je super, ty vlasy. Fakt! Ale co ty oči? Vždyť vypadáš jako králík!“
Zase začnu brečet, manžel mu šeptá, co se stalo.
„Nemůžu jít ani ven,“ popotahuji.
„Mami, můžeš. Obarvíš si to, nebo si vezmeš paruku. A černý brýle. To bude bezva.“
„A co do práce? Ve škole nemůžu učit a mít přitom sluneční brýle. Kdyby to měl někdo z žáků, dám mu poznámku.“
„Ale jo, ocení to. Budeš jedna z nich. Věř mi.“
„Ne, vezmu si neschopenku. Na srandičky nemám náladu.“
Manžel se na mě láskyplně podívá. Obejme mě, zánět spojivek je vyloučen. Vezme mně hlavu do dlaní a pošeptá: „Já tě mám rád, i když jsi červená.“ A políbí mě.
Znovu si mě prohlíží a postrčí mě k zrcadlu. Dívám se na sebe a jsem zase úplně obyčejná. Vlasy, oči…Jen nehty zůstaly červené, to jsem ráda.
A co vy? Mohla bych vám ten parfém půjčit, nechcete? Stačí chvilka a pak polibek z čisté lásky…
Zadání:
Napište příběh, který začíná:
Někdo zazvoní u dveří. Otevřu, ale za nimi leží na zemi jen balík. Skrz balící papír vychází načervenalá záře.
