Najednou se rozsvítilo. Stál u něj muž ozářený reflektory, podával mu ruku a pomohl mu vstát. On udělal krok, pak ještě jeden. Jak to, že můžu chodit? Tíživý pocit se prodíral zevnitř. Otočil se a spatřil sám sebe, ležícího na zemi.
Až nyní si Štěpán uvědomil, že toho muže zná. „Dědo? Co ty tady děláš? Vždyť jsi mrtvej… a vůbec, nechci s tebou nic mít! Jdi pryč!“
Děda stál trpělivě opodál. „Víš Štěpáne, mě je hrozně líto, co se stalo. Ale minulost se vrátit nedá. Pomůžu ti na druhou stranu.“
„Já nechci na žádnou druhou stranu. Nechci ještě umřít!“
Vrhl se ke svému tělu a pokusil se do něj vrátit. Nešlo to. Mluvil na zdravotníky a žádal vysvětlení. Ale jako by tam nebyl. Dokonce jeden z nich prošel skrz něj.
„To ne… tohle se nemělo stát!“
„Pojď,“ řekl děda, „čeká nás ještě kus cesty.“
„Ale já nemůžu, co moje rodina, moje věci!“
„Za chvíli všechno pochopíš.“
Dědův hlas působil kupodivu velmi uklidňujícím dojmem. Štěpán se odhodlal na dědu podívat a přestal brečet.
„Můžu ti říct, že nejsi jediný, komu se nelíbí takový odchod,“ pokračoval děda, „ale vzpomeň si, jak jsi naschvál zabral v zatáčce, abys byl doma rychleji… Moc dobře jsi věděl, že je silnice mokrá po dešti. Reálně by šlo o pět minut. Teď tady spolu stojíme a ty budeš muset začít od začátku.“
Otevřela se dlouhá chodba a Štěpán pocítil tlak, jako by stál na větrné hůrce. Na konci chodby uviděl jasnou záři a z dálky slyšel dětský smích. Prošli na konec. Uvítal je velký chladný prostor, místo bez oken a dveří, neohraničený jakoukoliv zdí.
Ta tam byla představa rajského klidu a smíchu dětí. Ve své zmatenosti si Štěpán nevšiml podivné postavy opodál.
„Vítej, Štěpáne. Podíváme na to, jak moc jsi byl čestný a jakou roli ve tvém životě hrála pravda,“ promluvila vysoká bytost mužského vzezření s kamenným výrazem, který budil víc než respekt. Ústa se mu při mluvení nepohnula. Jak je sakra možné, že ho slyším? napadlo Štěpána.
Příchozí navázal na jeho myšlenku: „Zde fungují jiné zákony, než jsi zvyklý. Znám tvůj život a cesty osudu, kterými ses mohl vydat.“
Před Štěpánovýma očima se začal odehrávat hologram jeho života. Viděl sám sebe od dětství přes dospívání až do chvíle, kdy motorka vyletěla ze zatáčky. Pěkný pohled to nebyl. Viděl také křižovatky, které se objevily u několika momentů a zásadních životních rozhodnutí. Měl vždy několik možností a bylo jen na něm, kterou cestu zvolí.
Příchozí se zamračeným výrazem začal odříkávat: „Máme tady ohrožování druhých rychlou jízdou a řízením pod vlivem alkoholu. Dále pár drobných krádeží čokolády v dětství, ale to není tak vážné, jako odmítnutí otcovství dítěte, i když sis byl jistý, že je tvoje. Plus zlomené srdce jeho matky.“
Důrazná odmlka.
Nováček se cítil jako dušička chytaná vodníkem do hrníčku. S nadějí se rozhlédl kolem, jestli neuvidí dědu. Stál tam.
„Žádný člověk není bez hříchu, ale pýcha je velkým hříchem pro každou duši,“ pokračoval příchozí. „Budeš ten svůj muset odčinit, než tě pustíme dál do světla. Jestli se ti to nepovede, pošleme tě na místo, kterému na Zemi říkáte Očistec a tam se budeš kát, než dostaneš další šanci. A ta může přijít za hodně, hodně dlouho.“
Při posledních slovech se ozvěnou nesly vyděšené hlasy, ze kterých běhal mráz po zádech.
Štěpán si přišel jak v nějakém špatném filmu. Game over.
„Mě je to hrozně líto!“ vyhrkl.
„Na lítost je pozdě. Teď se vrátíš za živými, ale pouze jako duch, odraz svého bývalého já. Pokusíš se pomoci lidem, kterým jsi nejvíce ublížil. Tvoje prokletí bude v tom, že tě neuslyší ani neuvidí. Můžeš k nim mluvit leda přes sny nebo pocity… a pokud ti tvoje bývalá žena dokáže odpustit, posuneš se dál. Dostaneš ještě jeden úkol, staneš se strážným andělem svého syna. Děda ti vše ukáže. To je zase jeho zkouška.“
