„Vyzvednu tě,“ řekla mu Klára do telefonu. „V Praze sice nebydlím už dlouho, ale na letiště ještě trefím.“
Pak zavěsila. Co čekal? Hodinový hovor plný sourozenecké lásky?
V devadesátém roce odjel do Španělska a šest měsíců trhal pomeranče. Vydělal si tak na letenku do Austrálie, kde pro změnu dalšího půl roku myl nádobí v restauraci. V Kanadě pracoval v lese. Porážel stromy, čistil klády od větví, a když bylo třeba, stahoval je za pomoci koní do údolí. Za dva roky si řekl, že už má fyzické práce dost. Dál už potřeboval, aby vydělával mozek.
V Los Angeles založil firmu a zaměstnal prvních pět lidí. Byla to nejsnazší cesta, jak ve Spojených státech dostat povolení k pobytu. Po roce firmu prodal se ziskem a založil okamžitě další. Příčesky na vlasy, jogurty z kozího mléka, šrouby do kolečkových bruslí, mobilní aplikace, za ty roky investoval do všeho možného. Dařilo se mu. Měl peníze a rozum, takže se nikdy neoženil. Jednou se ho kamarád zeptal, proč se konečně neusadí.
„Když můžeš mít všechno, je těžké žít jako normální člověk,“ odpověděl tenkrát. Mít ženu a děti bylo příliš obyčejné.
Teď když věděl, že mu zbývá pár měsíců života, mu ta věta přišla jako hloupý vtip.
Klára čekala v příletové hale, měla mastné vlasy a odřenou bundu, ale jinak vypadala jako před dvaceti lety.
„Dělej, Pavle, ať nemusím platit za parkování. Patnáct minut je zdarma.“
Pavel ji chtěl obejmout, ale Klára rychle sáhla po jednom ze dvou kufrů.
Před halou došli k malému citroenu, který měl odřená zrcátka. Pavel se rozesmál.
„Ty máš pořád citruse?“
„No a? Je to auto a jezdí. Akorát nefunguje topení, tak si nech ten kabát.“
Jeli po dálnici směrem na Kladno.
Pavel Kláru po očku pozoroval. Pořád měla mladistvou pleť, vlasy dlouhé a rovné, sice neumyté, ale bez roztřepených konců. Těch dvacet let se na ní vůbec nepodepsalo, zatímco on už měl šediny. Navíc byl nemocný, ale to nebylo naštěstí vidět.
Klára bydlela na samotě. Domek měl cihlové základy a dřevěnou střechu. Zaparkovali na dvoře, pod okny stál špalek, kolem se válely třísky od štípání. Za domem byl sad, ale ve tmě nebylo nic vidět, jen vítr lomcoval větvemi.
„Máš hlad?“ zeptala se Klára. Pavel hlad měl.
„Mám děsnej hlad,“ odpověděl a Klára se poprvé usmála.
„Tak pojď dál.“
Klára postavila na stůl sklenici s nakládanými okurkami a talíř se sýrem a sušenou klobásou. Otevřela pivo a nakrájela chleba. Dali se do jídla. Klára snědla pár soust, napila se piva a už hledala cigarety.
„Kdy si začala kouřit?“
„Už je to hrozně dávno,“ mávla rukou.
„Spíš mi řekni co ty. Můj malej bráška, celý roky pryč. Kde si vlastně všude byl?“
Pavel začal s pomeranči a mytím nádobí v Sydney. Pak přišlo na řadu dřevo v Kanadě. Když začal s výčtem firem v Americe, světem peněz, drahých aut a létání v helikoptéře, Klára ospale zívla.
„Promiň, je pozdě,“ začal se omlouvat.
„V pohodě,“ odbyla ho Klára. „Spím málo, jsem zvyklá.“
To už se Pavel neudržel.
„Ty že nespíš? To mi nevykládej. Vždyť nemáš jedinou vrásku. Takhle člověk, co ponocuje, nevypadá. Vlastně mi přijdeš úplně stejná jako před dvaceti lety. Koukni do zrcadla, všechno stejný, obličej, vlasy a ruce, no podívej se na ty ruce, na ty nehty! Jak jsou krásný a zdravý. Ty snad vůbec nestárneš!“
„Nestárnu,“ odpověděla.
Pavel se zarazil. Myslela to vážně. Oči nelhaly. Byla v nich pravda, ale i smutek.
„Jak nestárneš? Bereš nějaký prášky, nebo to dělá ten venkov? Je tu jinej vzduch, viď.“
Klára vstala od stolu a přinesla láhev se slivovicí.
„Napijeme se brácho,“ nalila do malých skleniček.
Dala se do vyprávění. Jednou večer se vracela z kina. Vystoupila z tramvaje a s ní i jeden postarší pán. Moc si ho nevšímala, tramvaj odjela. Na nebi už předtím těžkly mraky, nyní se rozpršelo. Otevřela kabelku, aby vyndala deštník, když v tom se pán skácel na zem. Zřejmě infarkt. Rozhlédla se, ale nikdo další na ulici nebyl. Stála tu jen ona. Pán ležel na zemi a nedýchal. Rozepnula mu košili a zatřásla s ním. Žádná reakce, tak začala s masáží srdce, jak je to učili ve škole. Střídala stlačování hrudníku s dýcháním z úst do úst. Když se chystala znovu vdechnout do plic, něco ji chytilo za hlavu. Byly to ruce toho jinak bezvládného pána. Přitiskl ji k sobě. V tu chvíli omdlela a víc si nepamatuje. Probudila se v sanitce.
„Byla jste v bezvědomí,“ prozradil jí záchranář.
„A ten pán?“ zeptala.
„Bohužel,“ odpověděl.
„Muselo to být něco mezi nebem a zemí,“ dokončila Klára historku a natáhla se po láhvi, aby sobě a Pavlovi dolila.
„Chceš mi říct, že od tý doby nestárneš?“
„Asi. Teda určitě. Proč myslíš, že žiju tady, na samotě. Víš, že mi nadbíhaj samý mladý kluci, ale já jsem přitom už docela stará ženská. Je to peklo.“
„Takže ty nestárneš,“ zvedl se Pavel od stolu. Opilecky zavrávoral.
„A nejsem nikdy nemocná.“
„Musím na vzduch,“ usoudil Pavel a vyšel z kuchyně.
„Běž na dvůr,“ zavolala za ním Klára. „Udělám kafe.“
Pavel vyšel ven, pár dřevěných třísek mu zapraskalo pod nohama.
„Doprdele,“ zaklel.
Tak on letí přes půl světa, aby se rozloučil, protože další Vánoce už neplánuje, a přitom se dozví, že jeho sestřička tu bude navždy.
Došel ke špalku na dřevo a vytáhl z něj sekeru. Palcem přejel ostří. Pak se otočil a vydal se zpátky k chalupě.
„Když můžeš mít všechno, je těžké žít jako normální člověk,“ odpověděl tenkrát. Mít ženu a děti bylo příliš obyčejné.
Teď když věděl, že mu zbývá pár měsíců života, mu ta věta přišla jako hloupý vtip.
Klára čekala v příletové hale, měla mastné vlasy a odřenou bundu, ale jinak vypadala jako před dvaceti lety.
„Dělej, Pavle, ať nemusím platit za parkování. Patnáct minut je zdarma.“
Pavel ji chtěl obejmout, ale Klára rychle sáhla po jednom ze dvou kufrů.
Před halou došli k malému citroenu, který měl odřená zrcátka. Pavel se rozesmál.
„Ty máš pořád citruse?“
„No a? Je to auto a jezdí. Akorát nefunguje topení, tak si nech ten kabát.“
Jeli po dálnici směrem na Kladno.
Pavel Kláru po očku pozoroval. Pořád měla mladistvou pleť, vlasy dlouhé a rovné, sice neumyté, ale bez roztřepených konců. Těch dvacet let se na ní vůbec nepodepsalo, zatímco on už měl šediny. Navíc byl nemocný, ale to nebylo naštěstí vidět.
Klára bydlela na samotě. Domek měl cihlové základy a dřevěnou střechu. Zaparkovali na dvoře, pod okny stál špalek, kolem se válely třísky od štípání. Za domem byl sad, ale ve tmě nebylo nic vidět, jen vítr lomcoval větvemi.
„Máš hlad?“ zeptala se Klára. Pavel hlad měl.
„Mám děsnej hlad,“ odpověděl a Klára se poprvé usmála.
„Tak pojď dál.“
Klára postavila na stůl sklenici s nakládanými okurkami a talíř se sýrem a sušenou klobásou. Otevřela pivo a nakrájela chleba. Dali se do jídla. Klára snědla pár soust, napila se piva a už hledala cigarety.
„Kdy si začala kouřit?“
„Už je to hrozně dávno,“ mávla rukou.
„Spíš mi řekni co ty. Můj malej bráška, celý roky pryč. Kde si vlastně všude byl?“
Pavel začal s pomeranči a mytím nádobí v Sydney. Pak přišlo na řadu dřevo v Kanadě. Když začal s výčtem firem v Americe, světem peněz, drahých aut a létání v helikoptéře, Klára ospale zívla.
„Promiň, je pozdě,“ začal se omlouvat.
„V pohodě,“ odbyla ho Klára. „Spím málo, jsem zvyklá.“
To už se Pavel neudržel.
„Ty že nespíš? To mi nevykládej. Vždyť nemáš jedinou vrásku. Takhle člověk, co ponocuje, nevypadá. Vlastně mi přijdeš úplně stejná jako před dvaceti lety. Koukni do zrcadla, všechno stejný, obličej, vlasy a ruce, no podívej se na ty ruce, na ty nehty! Jak jsou krásný a zdravý. Ty snad vůbec nestárneš!“
„Nestárnu,“ odpověděla.
Pavel se zarazil. Myslela to vážně. Oči nelhaly. Byla v nich pravda, ale i smutek.
„Jak nestárneš? Bereš nějaký prášky, nebo to dělá ten venkov? Je tu jinej vzduch, viď.“
Klára vstala od stolu a přinesla láhev se slivovicí.
„Napijeme se brácho,“ nalila do malých skleniček.
Dala se do vyprávění. Jednou večer se vracela z kina. Vystoupila z tramvaje a s ní i jeden postarší pán. Moc si ho nevšímala, tramvaj odjela. Na nebi už předtím těžkly mraky, nyní se rozpršelo. Otevřela kabelku, aby vyndala deštník, když v tom se pán skácel na zem. Zřejmě infarkt. Rozhlédla se, ale nikdo další na ulici nebyl. Stála tu jen ona. Pán ležel na zemi a nedýchal. Rozepnula mu košili a zatřásla s ním. Žádná reakce, tak začala s masáží srdce, jak je to učili ve škole. Střídala stlačování hrudníku s dýcháním z úst do úst. Když se chystala znovu vdechnout do plic, něco ji chytilo za hlavu. Byly to ruce toho jinak bezvládného pána. Přitiskl ji k sobě. V tu chvíli omdlela a víc si nepamatuje. Probudila se v sanitce.
„Byla jste v bezvědomí,“ prozradil jí záchranář.
„A ten pán?“ zeptala.
„Bohužel,“ odpověděl.
„Muselo to být něco mezi nebem a zemí,“ dokončila Klára historku a natáhla se po láhvi, aby sobě a Pavlovi dolila.
„Chceš mi říct, že od tý doby nestárneš?“
„Asi. Teda určitě. Proč myslíš, že žiju tady, na samotě. Víš, že mi nadbíhaj samý mladý kluci, ale já jsem přitom už docela stará ženská. Je to peklo.“
„Takže ty nestárneš,“ zvedl se Pavel od stolu. Opilecky zavrávoral.
„A nejsem nikdy nemocná.“
„Musím na vzduch,“ usoudil Pavel a vyšel z kuchyně.
„Běž na dvůr,“ zavolala za ním Klára. „Udělám kafe.“
Pavel vyšel ven, pár dřevěných třísek mu zapraskalo pod nohama.
„Doprdele,“ zaklel.
Tak on letí přes půl světa, aby se rozloučil, protože další Vánoce už neplánuje, a přitom se dozví, že jeho sestřička tu bude navždy.
Došel ke špalku na dřevo a vytáhl z něj sekeru. Palcem přejel ostří. Pak se otočil a vydal se zpátky k chalupě.
