Vánoční dárek - napsala Sabina Prisender

Šedivé nedělní odpoledne ve starém měšťanském bytě nad Svratkou. Prosinec 1961. V obýváku je docela teplo.
Prcek hladí rám dřevěného krámku, který dostal k Vánocům, a pyšně chystá účtenky. Hra začíná. Rodina se postaví do řady. Otec zazvoní jako první.

"Dobrý den přeji, rád bych koupil dvě másla!"

"Nemáme."

"A sádlo?"

"Taky ne, možná příští týden."

"Tak na shledanou."

"Nashle."

Smích v auditoriu. 

"Dělá to výborně!" culí se otec.

Jóga - napsala Gabriela Vyhnánková

"Nádech." Moje tělo se dotýká podložky v nejvyšších bodech zad.
"Výdech." Uvolňuje se víc a rozpouští se na podlaze jako nakynuté těsto.
"Nádech." Břicho se zvedá a plní se ovoněným vzduchem čerstvě posečené trávy.
"Výdech." Nohy a ruce jakoby už nebyly součástí těla, ale splinuly s okolním světem.
"Nádech." V hlavě se rozlévá obraz neuvěřitelné krajiny plné zářivých barev.
"Výdech." Cítím se v souladu s přírodou a plná vnitřního klidu.

Poločas rozpadu - napsala Kristýna Koblasová

I přesto, že mě diagnostikovali jako fyzicky zdravého člověka, jsem ve zkurveným poločasu rozpadu. 

Chci zemřít, zaniknout, a především uniknout od té obrovské bolesti po celém těle. Nemůžu ani ležet, stát nebo jíst. 

O půlnoci na psychiatrické pohotovosti dostávám do prdele injekci, abych měla zase další zasraný den chuť žít. I tak toužím po sebedestrukci.
Možná by lidi konečně pochopili, jak moc se potřebuji osvobodit.