Dneska se to totiž konečně stane. Aplikaci na inteligentní organizaci svateb, které nikdo neřekl jinak než Nevěsta, totiž vyhodíme jako kytici mezi uživatele a pak jejich kreditní karty vstoupí do svazku s naším předplatným. Strávil jsem s ní dost intenzivní půlrok života a teď je hotovo. Stačí dát jen finální pokyn a otevřít ji světu.
Po asi patnácti minutách čekání do dveří vstupuje šéf s výrazem člověka, který má právě pohřbívat štěňata, a bez pozdravu usedá na protější židli. Než se stihnu nadechnout a oznámit, že jsme připraveni, ujme se slova a rozvážným hlasem začíná:
„Víš, my jsme tady jedna taková velká rodina a v rodině jsou lidi k sobě upřímní.“
„Tohle bude asi dost špatný,“ napadne mě.
Víte, já jsem tuhle frázi s rodinou vždycky nesnášel. Firmy s tímhle rády operují, aby vám nemusely dát vyšší plat. U nás to byla dokonce jedna z prvních věcí, co mi řekli na pohovoru. Tenkrát jsem tomu nevěnoval pozornost, ale postupem času jsem vypozoroval, že když po šéfovi kdokoli něco chtěl a jemu se to nechtělo dělat, odbyl je tím, že jsme přece rodina a rodina přece musí držet pohromadě.
O miliontinu sekundy později, než mi hlavou probleskla tahle úvaha, už ale šéf pokračuje:
„Víš, neříká se mi to snadno, ale budu muset projekt Nevěsty zrušit. Díval jsem se na statistiky a v Česku se bere čím dál tím míň lidí. Nikdy se nám to nemůže zaplatit. Já vím, že jsi na tom pracoval intenzivně posledního půl roku, že jsi kvůli tomu chodil na svatební workshopy a posílal lidem dotazníky. A dost toho bylo i mimo tvoji pracovní dobu.“
Jsem si stoprocentně jistý, že v ten moment se moje tvář zbarvila do odstínu okolních stěn.
„Takže my to zabijeme takhle před vydáním? Vždyť už máme všechno hotový, stačí jen poslední krok,“ vykoktal jsem.
„Bohužel,“ přitakal. „Ale neboj, budeme mít pro tebe další práci. Jsme přeci velká rodina. Nenecháme tě na holičkách.“
Snažil jsem se z toho vzpamatovat. Cítil jsem, jak se mi do spánků nahrnula krev, jak ruce ztrácejí cit a jak omdlévám a zase se probouzím. Celé to mohlo trvat pár vteřin, ale mně to připadá jako věčnost. Najednou se slyším, jak zvyšuji hlas, až skoro křičím:
„Jo, rodina, dobře, rodina. Rodina, kde necháte někoho se snažit a pak se na něj vykašlete. Rodina, která nechá svoje členy pracovat od nevidím do nevidím za špatný peníze a pak jeho práci stejně hodíte do koše. Víš co, já se ti můžu na tu tvoji rodinu…“
Šéf, jako by mě vůbec neposlouchal, se usměje a pak jenom řekne:
„Nový projekt, který budeš dělat, s sebou nese víc peněz a můžeš si vybrat, s kým a kdy ho budeš dělat. Jenom pak smaž soubory k Nevěstě, ju?“
Než se naděju, zavřou se za ním dveře a v rodinné bažině zůstávám úplně sám.
