21. února 2022

NANOBOTI - napsala Zuzka Kratochvílová

Doktor Green seděl ve své pracovně a mnul si ruce. Pohled upíral na obrazovku počítače. Všechna data hovořila jasně, výsledky byly fantastické. Pokusy na zvířatech probíhaly podle plánu. Bylo jasné, že jeho objev bude fenomenální. Skrze grafy a tabulky ale svými myšlenkami ubíhal jinam. Snad ho teď jeho žena začne znovu milovat a obdivovat a vrátí se od toho snílka a spisovatele, ke kterému od něj odešla. Teď, když bude slavný a bohatý se k němu přece musí vrátit.
„Co čekáš, že tady na tebe budu donekonečna čekat? Až se od svých myší a pokusů vrátíš domů a vzpomeneš si taky na to, že máš nějakou ženu?“ 
opna dát. Trávil hodiny a hodiny v laboratoři na svých pokusech. A teď to bylo konečně tady. Chyběly už jen testy na lidech.

Aron se dozvěděl o doktoru Greenovi díky jeho článku v odborném časopise, kde popisoval svou experimentální léčbu pomocí implementace nanobotů do krevního oběhu.
„Doktore, jste mojí poslední šancí, mám před sebou 3 měsíce života,“ zněla jeho první věta, když ho žádal o pomoc.
„Bohužel jsme ještě ve fázi výzkumu, je poněkud předčasné provádět testy na lidech,“ odvětil tehdy doktor Green, ale jeho hlas nezněl úplně rozhodně. Jako kdyby tajně doufal, že se toho Aron nezalekne. Sláva by tím pádem byla na dosah.
„To nevadí, mám zemřít, tak zkusím cokoliv. Chápete? Cokoliv!!! Jsem ve čtvrtém stádiu rakoviny, nemám žádnou šanci. Vy jste mojí poslední nadějí. Prosím, pomozte mi.“
Aronovi bylo 40 let. Měl rakovinu kůže. Věděl, že zemře, ale nemohl. Nemohl tu nechat svou ženu a dceru, a proto se rozhodl pro poslední možnost. Vyzkouší na sobě experimentální léčbu za každou cenu.

 Doktor Green mu tajně bez vědomí svých kolegů pomocí injekce vpravil nanoboty do krve. Princip byl jednoduchý. Nanoboti byli naprogramováni tak, že pokud cokoliv vyhodnotí jako nemoc, vytvoří reakci podobnou léčbě. Pokud se spálíte, vytvoří se vám během pár dnů nová kůže, která bude pevnější a odolnější než ta původní. Nanobot pozná, zda se jedná o původní buňky těla nebo buňky rakovinné, které do těla nepatří.

Léčba probíhala bez komplikací. Aron chodil pravidelně na kontroly a doktor Green byl spokojený. Během měsíce nebylo po rakovině ani památky.

„Jak se cítíte, Arone? Je všechno v pořádku?“

„V naprostém, pane doktore. Dokonce už nemusím používat ani brýle, je to možné?“

„To rád slyším. Ano, jakmile nanoboti vyřeší problém, který takzvaně nejvíc hoří, vyhledávají v těle cokoliv dalšího k řešení. Pokud tedy detekovali, že špatně vidíte, zničili vadné buňky a místo nich namnožili okolní nepoškozené buňky tak, že teď znovu vidíte jako zdravý člověk.“

„Tak to je skvělé, už jsem ani nedoufal, že by mi někdy v životě mohlo být tak dobře,“ usmál se Aron a radostí a štěstím celý zářil.

„Věřím, že i vaše žena a dcerka musí být nadšené, jak dobře to dopadlo, viďte?“

„Žena? Myslíte manželka? To nevím, od minulého týdne je po naší autonehodě v nemocnici a dcerka zemřela,“ řekl jako by nic Aron a nadále se usmíval.

„Prosím?“ polkl doktor Green a cítil nával horkosti, který se mu začínal rozlévat po těle.

„No, abyste to pochopil, doktore. Měli jsme autonehodu. Žena řídila a bočně do nás narazil náklaďák. Já byl taky zraněný, ale než mě dovezli do nemocnice, tak už jsem žádné ošetření nepotřeboval. Jako kdyby se ti vaši nanoboti namnožili, nebo pracovali rychleji než dřív. Prostě jsem zase zdravý jako rybička,“ chválil si svůj stav Aron. Oproti tomu doktor Green se cítil hůř a hůř a docházelo mu, co se asi stalo. Nanoboti vyhodnotili Aronův psychický stav a trauma jako nemoc a zahájili léčbu. Odstranili buňky v mozku, které řídily emoce typu bolest, lítost nebo strach a z Arona se začal stávat chladný bezcitný člověk.

Doktor Green nevěděl, co má dělat. Nemohl to Aronovi říci. Nemohl to říci nikomu. Šlo přece o zatím tajný experiment. Emoce se na pokusech se zvířaty neměřily. Koho by napadlo, že se může něco takového stát?

Rozloučil se s Aronem, popřál mu hezký den a domluvil schůzku na další týden.

Aronovi to bylo vcelku jedno, nevšiml si ani změny v doktorově chování, neregistroval ani pot na jeho čele, ani chvění jeho potřásající se ruky, když se loučili. Jeho emoční buňky byly postupně odstraňovány z těla. Nanoboti byli pracovití, jejich program zněl jasně – zničit vše, co by mohlo mít negativní vliv na jedince. Tedy i negativní emoce.

Doktor Green se začínal třást po celém těle. Chápal, že se právě stal strůjcem lidské zrůdy. Odstranit nanoboty z těla Arona nebylo možné. Energii získávali z lidské krve. Jediným řešením by byla smrt Arona. „Tohle se nesmí nikdo dozvědět,“ opakoval si doktor Green stále dokola. Ta tam je teď jeho sláva, úspěch i obdiv a návrat jeho manželky. Co bude dělat? Jak má celou věc vyřešit? Seděl dlouho do noci ve své kanceláři a přemýšlel. Myšlenky mu skákaly hlavou jako hopík po squashovém kurtu.

Byla skoro půlnoc, když se posadil na židli pro pacienty, vzal injekční stříkačku, ampuli svého výjimečného roztoku NANO X a vpravil ji do svého těla. Nanoboti se rozjeli krevním řečištěm plnit svůj úkol. Doktor Green seděl klidně dál, začínal pociťovat klid a úlevu až usnul. Jen modré noční světlo svítilo v jeho kanceláři i vedlejší laboratoři stejně jako každý jiný den.