„Co se to tu děje?“ ptám se v domnění, že mi odpoví mamka. Zpoza stolu ale leze a odpovídá taťka, který touhle dobou běžně bývá ještě v práci. „Překvapení, to koukáš, viď?“ slyším z jeho úst a až nyní si všimnu obrovské bedny stojící na mamčině skříňce na šití. Místo naší staré žluté malé televizky je tam tenhle gigant. Tedy gigant v mých dětských očích. Má na sobě tři barevné kroužky, takže… „Ne, to není možné,“ křičím, „my máme barevnou televizi?“
„No jo, už je to tak,“ dme se pýchou táta.
Srdce se mi rozbuší a mám takovou radost, že bych nejradši skákala do vzduchu. „Jak to? Kdes´ ji sehnal, tati?“
„To se ani neptej. Za to může teta Věra.“
„Ona jí sehnala, protože věděla, že my ji ještě nemáme a že jsem se rozplývala nad tou její u nich doma?“
„To nevím, možná i proto. Každopádně mi dneska volala do práce, ať okamžitě všeho nechám, že má pro mě televizi. O polední pauze šla na oběd někam do centra a všimla si, že do Elektra přivezli televize. Vlítla tam a řekla, že jedna ta televize bude její. Pak běžela naproti na poštu zatelefonovat ke mně do práce a pak zase zpátky. Sedla si na jednu tu bednu a řekla, že z ní nesleze, dokud nepřijedu já.“
„Co? To že udělala?“
„Jo, přesně tohle udělala. Znáš tetu. Našel jsem jí na té bedně sedět ještě za dvě hodiny. Tak dlouho mi totiž trvalo, než jsem zajel domů pro spořitelní knížku, než jsem vyzvedl peníze v bance, než jsem sedl do auta a udělal asi 15 dopravních přestupků, abych se do té prodejny dostal co nejrychleji,“ vysypal ze sebe táta, zatímco propojil všechny kabely a konečně se spokojeně postavil.
Zmáčkl čudlík a světe div se, prvně se dívám na Magion v barvě.
„Páni, to teď budeme koukat na televizi pořád, když je barevná,“ povídám sice nahlas, ale spíš sama sobě. „Pohádky v barvě, Studio kamarád v barvě, to bude úplně jiný život. Už ne černobílý, ale barevný.“
Večer se smím na televizi výjimečně dívat s rodiči společně. Tatínkův výkřik: „No já se na to vyseru, to snad není možný!“ při kterém málem dostal infarkt, nás sice vyvedl z pohody a nadšení, protože televize opět běžela černobíle, ale po chvilce nám došlo, že některé filmy byly natočené černobíle, a proto i na barevné televizi budou jen černobílé.
Pak už jen spokojeně sledujeme program a já si pochvaluji: „Téééda my se tak máme! A dokonce si můžeme vybrat ze dvou televizních kanálů. Tomu říkám život!“
