10. února 2023

Cesta - napsala Lenka Prosecká

Řítil se černočernou tmou po silnici, kde znal každý kámen. Věděl, že musí dorazit včas. Máma mu volala, že je na tom děda zle, ale že se drží. 
Zapnul rádio. Jen šumění. 
Najednou začal zpívat Waldemar Matuška: „Veď mě dál, cesto má.“ 
Jak příznačné. Okamžitě mu v mysli vytanula vzpomínka na dědu. Walda byl jeho favorit. Najednou byl zase malý kluk. U dědy v dílně se učil řezat pilou, zatloukat hřebíky, sekat sekerou. 
K tomu všemu vždy jen tak mimochodem slýchával rady, které mu šly jedním uchem tam a druhým ven, ale teď zjistil, že si je pamatuje. 
„Dřevo nastojato a ženská naležato vydrží téměř vše,“ říkával a potutelně se u toho usmíval. 
Nevědomky ubral plyn, dech se mu zklidnil. Srnka, která přeběhla před jeho autem a zmizela v lese na druhé straně silnice, ho z myšlenek ani moc neodvedla. Byl stále malý kluk s dědou v dílně a v uších mu zněl dědův hlas. To chce klid a nohy v teple, vše se děje tak jak má.
Náhle věděl, že dojede včas.