29. března 2019

Slečna uprostřed noci - napsala Barbora Týmalová

 „Tady jsem a čekám na to, až mě unesete!“ křičel můj květovaný kostýmek, který ve tmě svítil na hony daleko.
Nenápadně jsem se ohlédla ke skupince dělníků. Viděla jsem v živých barvách, jak se zvedají a přibližují se.
Doufala jsem, že je to pouze má představa, která se nikdy nestane skutečností. S kamarádkou jsme si vyměnili ustrašené pohledy a já věděla, že myslí na to samé. Už jen při té představě jsem se klepala a měla slzy na krajíčku.

Snažila jsem se zhluboka dýchat a tím se trochu uklidnit, ale nepomáhalo to. Přistoupila jsem ke kamarádce blíž. Natáhla jsem k ní ruku a ona ji chytla. Byla studená a zpocená, stejně jako má.
Po chvíli jsem ucítila, že se také klepe, buď strachy nebo zimou, ale nejspíše to bylo vše dohromady. Stiskla jsem ji pevněji, abych jí dodala odvahu.
Koutem oka jsem neustále sledovala skupinku dělníků a byla připravená okamžitě vyrazit do neznáma v momentě, kdy se jeden z nich pohne blíž k nám.
Věděla jsem, že odtud vede jediná cesta a to autobusem, ale nehodlala jsem tam jen tak stát a nechat se dobrovolně unést.

Žádné komentáře:

Okomentovat