A máme tady první výročí života s covidem. Facebook mi to nezapomněl sdělit asi dva dny zpátky u fotky mýho muže s respirátorem na obličeji. V tý době jsem si nemyslela, že se tahle pošahaná kauza potáhne rok, navíc s koncem v nedohlednu, věčně zakrytou hubou a extrémním nárůstem uživatelů alkoholu a antidepresiv v zemi.
Před rokem se zavřely školy. A taky kroužky. Posilovny, tělocvičny, veškerý služby, skoro všechny obchody, hospody, restaurace, divadla, kina, vlastně se zavřelo všechno, co dělalo náš život normálním a snesitelným. Na pár měsíců se to dalo tolerovat. Jenomže uplynul rok a namísto otevření všeho výše vyjmenovanýho nám ještě minulej tejden zavřeli ti chytrolíni i školky a dětský skupiny. A taky dětský hřiště, les, cestu do lesa, některý obce, protože nepatřej do našeho okresu, a pro jistotu poslali na tři týdny obranný složky hlídat a buzerovat lidi, protože tím pádem se totálně vycucaný a nasraný obyvatelstvo vyřádí na uniformách, který nic nerozhodly a vlastně se jenom snaží dělat svoji práci. Jako my všichni. Teda aspoň jako ti, kteří ještě nějakou práci mají a nepřemejšlí nad tím, za co koupí dětem jídlo.
Před rokem jsem neuměla spoustu věcí, protože jsem nemusela. Na vlasy tady byla kadeřnice, na nehty manikérka a pedikérka, na obočí kosmetička a na dobrý kafe nebo pozdní snídani moje oblíbená kavárna.
Po roce si umím nabarvit vlasy sama, stejně jako obočí, taky manikúru a pedikúru už pomalu dělám na profesionální úrovni. Naučila jsem se péct buchty, o kterejch jsem dřív jenom četla.
Přestala jsem zarytě tvrdit, že drogy jsou zlo. Doma chodím v sukni a podpatkách, abych ty nový boty trochu unosila. Jsem expert na nakupování online. Vlastně už fyzicky do obchodu nechodím. Denně si prohlížím fotky přátel, abych nezapomněla, jak vypadaj.
Začala jsem šít. Myslím, že do konce měsíce začnu taky plést, háčkovat, vyšívat a dělat krajky. Místo kafe piju víno. Víno piju i místo vody. Večer přitvrzuju a podle potřeby střídám rum s ginem. Už to ani nemíchám s colou nebo tonicem, tenhle level byl aktuální možná ještě na podzim, ale teď už to prostě nestačí, teď začala opravdová krize.
Před rokem jsem poslouchala Pharella Williamse a jeho píseň Happy. A tančila jsem. Po roce si už pouštím akorát System of a Down a jejich Revenga, zatímco moje děti odevzdaně mlátěj hlavama ve vzduchu do rytmu písničky. Já u toho už jenom čumím do zdi. Bez emocí.
Před rokem mi kdosi svázal ruce. Po roce už mám svázaný i nohy a pusu zalepenou izolačkou. Přála bych si brát tuhle šarádu s nadhledem, ale už nemám sílu. Každej máme svoje limity. I já.
Před rokem jsem si přála zhubnout, koupit si nový šaty, jet k moři, jet na hory, dát si zase víno s kámoškama na zahrádce krásný restaurace v centru, odkud můžete pozorovat plný náměstí a po setmění se procházet a povídat si takovým tím rozjařeným tónem. Po roce si přeju zpátky svůj život před covidem, než někdo, koho jsem v životě neviděla, o mně rozhodl a ani se nezeptal, jestli s tím souhlasím, jestli to tak chci nebo jak se cítím. Chci zpátky svoji svobodu. Chci jít do práce. Chci jít do kavárny. Chci vidět svoje kamarády, jak se smějou. Chci, aby moje děti mohly do školy a do školky, bez roušek, bez zákazů, bez neustálýho debilního vysvětlování, proč nemůžeme dělat tohle a tamto, proč nesmíme jít tam a jinam. Chci pít na radost, ne na žal.
Došel mi humor a momentálně i víno. Obojí chci zpátky.
A tak na závěr příspěvku, kterej nám všem právě ukázal, že i lidi, co byli nad věcí, jsou už totálně v prdeli, vám chci říct, že zametat s někým můžete jen tehdy, když se nechá. A jen po dobu, po jakou se nechá. Takže je možná čas na změnu. To výročí si o ni vyloženě říká.
Mám vás ráda. Držte se!
Před rokem jsem poslouchala Pharella Williamse a jeho píseň Happy. A tančila jsem. Po roce si už pouštím akorát System of a Down a jejich Revenga, zatímco moje děti odevzdaně mlátěj hlavama ve vzduchu do rytmu písničky. Já u toho už jenom čumím do zdi. Bez emocí.
Před rokem mi kdosi svázal ruce. Po roce už mám svázaný i nohy a pusu zalepenou izolačkou. Přála bych si brát tuhle šarádu s nadhledem, ale už nemám sílu. Každej máme svoje limity. I já.
Před rokem jsem si přála zhubnout, koupit si nový šaty, jet k moři, jet na hory, dát si zase víno s kámoškama na zahrádce krásný restaurace v centru, odkud můžete pozorovat plný náměstí a po setmění se procházet a povídat si takovým tím rozjařeným tónem. Po roce si přeju zpátky svůj život před covidem, než někdo, koho jsem v životě neviděla, o mně rozhodl a ani se nezeptal, jestli s tím souhlasím, jestli to tak chci nebo jak se cítím. Chci zpátky svoji svobodu. Chci jít do práce. Chci jít do kavárny. Chci vidět svoje kamarády, jak se smějou. Chci, aby moje děti mohly do školy a do školky, bez roušek, bez zákazů, bez neustálýho debilního vysvětlování, proč nemůžeme dělat tohle a tamto, proč nesmíme jít tam a jinam. Chci pít na radost, ne na žal.
Došel mi humor a momentálně i víno. Obojí chci zpátky.
A tak na závěr příspěvku, kterej nám všem právě ukázal, že i lidi, co byli nad věcí, jsou už totálně v prdeli, vám chci říct, že zametat s někým můžete jen tehdy, když se nechá. A jen po dobu, po jakou se nechá. Takže je možná čas na změnu. To výročí si o ni vyloženě říká.
Mám vás ráda. Držte se!
