14. října 2016

Ptačí klec - napsala Markéta Kopecká

Alžběta žila sama. Po rozchodu s přítelem neměla náladu ani na večírky, ani na výlety s přáteli, natož pak na rodinné návštěvy. Cítila se opuštěná i v davu. Věděla, že potřebuje nějakého přítele, ale neměla sílu nikomu ani zavolat. Potřebovala čas, než se zase dokáže smát.
To sobotní ráno svítilo slunce. Bylo teplo, proto otevřela dveře na svůj balkon a šla si připravit snídani. Sní si ji dnes venku mezi květinami, kterými každý rok zaplní maličký balkon a těší se ze své malé zahrádky. Na stolek postaví džus, ovoce, jogurt. Ještě si donese z kuchyně skleničku. Když vstoupí na balkon, na parapetu sedí ptáček. Andulka. Asi někomu uletěla.

Dívka stojí, bojí se pohnout, aby ji nevyplašila. Ptáček vypadá spokojeně. Hopká po balkoně, až si všimne ovoce na stole. Pustí se do něj. Vůbec mu nevadí, že dívka zatím usedá na židli. Zůstaň tu, v duchu prosí Alžběta. Po pár minutách dívka odchází do kuchyně a překvapeně sleduje, že ptáček letí za ní. Prolétá bytem, posadí se na konzoli, prohlíží pokoj, v ložnici si hned oblíbí veliký fikus. I kuchyně je prima. Poskakuje po lince a napije se z mističky, kterou tam dívka rychle přistrčila. „Ahoj Terezko, nemáš ptačí klec?“ Alžběta drží v jedné ruce telefon a druhou zavírá balkonové dveře. „Ahoj, nemám, ale sousedům nedávno umřel papoušek. Můžu se zeptat. Chceš se věnovat ornitologii?“ vtipkuje Tereza. „
A nebudou ji potřebovat?“ nereaguje na vtip Alžběta.
„Děti to špatně nesly, rozhodli se už ptáka nekupovat.“ Tereza navrhuje, že vše zjistí. Po chvíli volá zpět, má skvělou zprávu a zároveň oznamuje, že sedá do auta a klec veze. Alžběta je ráda, ale o návštěvu moc nestojí, i když je Tereza její nejlepší kamarádka. Ta ale námitkám nedá prostor a za pár minut už zvoní u dveří. Vřítí se do bytu s otázkou, co se vlastně děje?! Alžběta jí vypráví o nezvaném hostu a vede kamarádku do ložnice, kde Andulka spí na poličce.
Tereza okem znalce prohlédne ptáčka a nadšeně prohlásí: „Máš nového chlapa! Tak se oblíkej, namaluj si obličej a trochu se učeš. Jedeme na nákupy.“
Takticky navrhuje nejlepší dívčí terapii.
„Na nákupy nemám náladu,“ mračí se paní domácí.
„To máš ale smůlu. Klec nestačí. Pták musí taky něco žrát.“
  Alžběta táhne několik tašek se zrním, hračkami, vitaminy, sepiovou kostí... Je neuvěřitelné, kolik toho dnes prodávají, přemýšlí a usmívá se. Kromě potřeb pro nového domácího mazlíčka, si v obchodě ještě o chovu andulek popovídala se sympatickým prodavačem. Už ví, kam bude chodit pro rady. Moc se jí líbil. Má skvělou náladu a v duchu žehná kamarádce, že se nedala odradit.

Žádné komentáře:

Okomentovat