12. října 2016

Zpívající velryba - napsala Markéta Kopecká

Na přelomu února a března připlouvají do Dominikánské republiky Keporkaci. Připlouvají se tam pářit. Zpívají u toho dlouhé milostné písně.
V té době jsem tam s partou kamarádů byla i já.
V zátoce poloostrova Samaná si pronajímáme velký člun.
Po pár minutách rychlé plavby už chápu, co znamená přírodní lifting. Sedím, sleduji směr plavby a proud větru se mi opírá do obličeje. Dostávám strach, že mi bude zle. Rozhodnu se tomu čelit, načež se vydávám k mužské části naší výpravy (hledám oporu u kluků, a zaujímám místo mezi Jirkou a Fandou).

Sednu si na příď mezi Jirku a Frantu sedícími na malé přídi. Drží se lodě po stranách, já uprostřed nemám na držení nic.
Při každé vlně, kterou loď prorazí, opustím příď o pár desítek centimetrů směrem vzhůru a dostávám slanou sprchu. Už mi není zle, adrenalin mi dává pocit, že to bude parádní jízda.
Pitný režim dodržujeme poctivě (do kanistrů jsme si namíchali kuba libre)z předem připravených kanistrů, kam jsme namíchali Cuba libre).
Při pozorování velryb musí být na moři pouze jedna velká a dvě malé lodě. Dodržuje se i čas. Každému je vyhrazeno pouhých dvacet minut. Dostáváme informaci, že někdy to nestačí a velryby se neukáží. Dlouhé minuty pozorujeme hladinu. Jen v dálce zahlédneme vodotrysk upozorňující na přítomnost mořských velikánů.
Čas plyne a my začínáme ztrácet naději. A pak se to stane. Kapitán něco vykřikuje a ukazuje směrem, kde ještě zahlédneme ponořující se hřbet. Viděl jsi to? To je pecka! Úžasný! Paráda! Nadšení zní po celé lodi. I posádka lodi se nechává strhnout naší euforií a vydává se „stíhat“ obří kytovce. Foťák připravený, sleduji hladinu a skoro nedýchám. Fotit moc neumím, ani přístroj není můj.
„Marku“, v panice oslovuji kamaráda (abych to nezkazila, prosím) s pověstí dobrého fotografa.
„Založím tě svými filmy, ty foť. Souhlas?“
Když mi pak dáš své fotky, nechám ti všechny svéi filmy. „Jasný, v poho“, huláká Marek. Ani se neotočí, oči přilepené do míst, kde se velryba ztratila. Z držení jeho těla je cítit napětí, soustředí se tak, jako kdyby měl v plánu s pořízenou fotkou zvítězit ve World press foto.
Velryby se vynořují. Zahlédneme hřbet, gejzír vydechnuté vody, jindy zamávají hřbetní ploutví, pak se k nebi vztyčí impozantní ocasní ploutev. Někdy vyskočí z vody, abychom s úžasem vzdechli nad velikostí jejich těl. A zpívají. Běháme po lodi a pokřikujeme, ukazujeme jeden přes druhého, co všichni vidí. Marek urputně fotí. V jednu chvíli stojí na můstku a tlačí se na kapitána snažícího se udržet kormidlo. Se smíchem je vykázán. Vzápětí se nahýbá přes palubu lodi. Naprosto ztrácí kontrolu.
„Drž ho!“ volám na Jirku a sama se k němu vrhám chytajíc ho za triko. V poslední chvíli ho zachytíme.
„Co blbneš? Chceš si s nima zaplavat, vole?“ chechtá se Jirka. Kapitán otáčí loď a odplouvá.
Najednou je klid. Tiše sedím s pohledem zabořeným do míst, kde jsem naposledy jen pár metrů od boku lodi viděla matku s mládětem. Zamávali ploutví a podplavali člun. I já jim v duchu mávám. Díky, bylo to krásné. Nezapomenutelné.

Žádné komentáře:

Okomentovat