12. října 2016

Setkání u kasy - napsal Vojtěch Černý

Vrznutí dveří ohlásilo příchod nového zákazníka. Zvuk tak známý a přitom tak jedinečný. Pomilionté stejný, ale pokaždé nový v tom, koho ohlašuje. Jednou zavalitého řízka v motorkářské bundě, jindy skupinu Japonců nebo puberťáky, co si jdou pro kolu a cigarety.
Tentokrát je to žena. Zřejmě vysoce postavená žena. Žena, která se vrací ze služební cesty. Klapot podpatků doprovází táhlý souvislý zvuk koleček cestovního kufru. Náhodou se také jmenuje Marie, ale to Marie Vavřínková, žena usazená za kasou, netuší. Slyší jen tanec vysokých jehel na černobílých dlaždicích a čeká, až jehlice dotančí své staccato až k ní. Dávno už říkala šéfovi, že se prodejna musí přestavět tak, aby od pokladny viděla do prostoru vstupních dveří. Lépe by se pak mohla připravit na to, co ji čeká.

Nakupující se rozhlíží a pak energicky míří přes celou šíři prodejny k regálům s pečivem. Tak to bude jeden hřeben s jablečným pyré a dva máslové croissanty, odhaduje Marie Vavřínková svého hosta, stejně jako to dělával vrchní Skřivánek v tom Menzelově filmu, na kterém byla v létě se Stáňou v biografu.
Konečně se žena objeví v prostoru pokladny. V košíku má veku a játrovou paštiku. Ale boty na podpatcích sedí a kufr taky, a to Marii Vavřínkové stačí k tomu, aby se nezačala sama na sebe škaredit, že je bába hloupá, co už tu nemá co dělat. Veka a játrovka se ale ze dna košíku ne a ne přesunout na pohyblivý pás. Zřejmě tady něco nehraje. Panička vyrukuje s nějakým konfliktem, na to má Marie Vavřínková čuch. A taky že jo.
„Chtěla jsem si koupit ještě tu konzervičku kukuřice Solferini, ale tu vy tam vůbec nemáte.“
„A dívala jste se vedle bonboniér? Tam by možná nějaká plechovka kukuřice mohla stát,“ snaží se Marie Vavřínková uspokojit zákaznici. „
Kukuřice vedle bonboniér? No to mě tedy opravdu nenapadlo. Vy tady moc nefokusujete na detail, co?“
„Jj…jak to myslíte?“ nedovede si Marie Vavřínková vysvětlit tu poznámku.
„Myslím to tak, že když někdo dokáže postavit kukuřici mezi krabice s bonbóny, tak zřejmě nemá zájem na tom, aby zákazník něco v jeho obchodě našel!“
„Já jsem to našemu skladníkovi říkala,“ brání se Marie Vavřínková, „že by měla být zelenina u zeleniny, ale on si nenechal říct a pořád tvrdil, že se k těm bonboniérám akorát vejde.“
„Tak jste to měla reportovat vedení. Tohle přece není možný.“
Znovu ten záblesk neznáma. Že by dotyčná byla cizinka? To by se tedy naučila krásně česky! Marie Vavřínková by se na to ráda zeptala, ale cítí, že v tuhle chvíli by to nebylo vhodné. Možná časem. - „Prostě to přednesete na nějakým vašem mítinku a když dáte hlavy dohromady, musíte přece vybrejnstormovat nějakej apgrejd.“ Je to cizinka. Teď už si je Marie Vavřínková téměř jistá a jen odhaduje, odkud dotyčná do Prahy přiletěla. Ze Států asi ne, to by byla víc opálená, nebo by to byla vůbec černoška. Tak to bude asi Britka. Ale že vůbec nemá cizí akcent… Ačkoli té větě vůbec nerozuměla, Marie Vavřínková usuzuje, že zákaznice čeká na nějakou reakci. Zaloví tedy ve své zásobárně anglických frází z kapesního slovníku a zřetelně a nahlas odpovídá: „Yes, sir.“ Ještě se při tom stačí usmívat, tak jí to vždycky přikazuje šéf: nezapomeňte, Maruško, na to, že zákazník musí za všech okolností cítit, že on je tady pánem a my se mu snažíme vyjít maximálně vstříc. Žena s povzdechem zapátrá v útrobách příruční kabelky a vytahuje peněženku.
„Jaký máte kurz eura?“
V tu chvíli úsměv Marie Vavřínkové uvadá, protože nemůže vyjít zákazníkovi maximálně vstříc, jak to po ní požaduje vedoucí. Snad z toho nebude skandál. Polkne, nadechne se a vysloví větu, kterou vídává v obchodech, kam chodí nakupovat ona: „Je mi líto, ale my tady euro neakceptujeme.“
V tu chvíli se nebe vyjasnilo a zatímco neznámá vytahovala z peněženky kreditní kartu, globalizační bůžek pro komunikaci si zamnul ruce: lidi jsou pomalejší, než jsem si myslel, ale jsou učenliví. Dejme jim čas, a ono to půjde.

Žádné komentáře:

Okomentovat