12. října 2016

Volné dopoledne - napsala Markéta Kopecká

Je čtvrtek večer a volá neznámé číslo. Váhám. Je dost hodin. „Kopecká,“ hlásím se váhavě. „Ahoj, Dana Emingerová“. Dana vede kurz tvořivého psaní, na který docházím každý pátek dopoledne. Zvažuje, zda zítřek neodvolat. Někteří jsou nemocní, proto zjišťuje, kolik nás dorazí. Vytrhne mi trn z paty. Myslím na nesplněné úkoly a tiše jásám. Jsem poctivka a mám výčitky. Něco ještě stihnu přečíst, ale vymyslet bajku se mi nepodařilo za celý týden. Že mě přepadne můza poslední večer, nedoufám. Loučíme se s tím, že mi dá ráno vědět.

Ráno vyspávám v přesvědčení, že kurz určitě není. Risknu to. Můj chlapeček sleduje vedle mě spokojeně pohádku a já v duchu jásám nad vymoženostmi dnešní doby. Když pípne mobil, je jasné, že mě dalších pár minut z postele nikdo nedostane. Do mrazu se mi nechce.

Nečekaně volné dopoledne se záhy rozhodnu vyplnit nutným nákupem potravy. V lednici máme už jen zimu. Babičku vysílám s vnoučkem napřed. Dávám jim půlhodinku náskok, aby se prošli, než je cestou naložím. Zabijeme dvě mouchy jednou ranou. Dítě se vyvětrá a já nakoupím. Zapálím si cigaretu a jdu si zatopit do auta, ať nemusím škrábat namrzlá okna. Pokuřuji a slyším, jak motor kolísá v otáčkách. To mi nějaký šotek poskakuje po plynovém pedálu? Je to fakt zvuk mého auta? Ticho.
Usedám do ztichlého vozidla a startuji znovu a znovu. Vždycky to chcípne. Zkouším to po dobrém. Tak se chytni, musíme pro chlapečka. Koupím Ti voňavý stromeček a dopřeji myčku, lísám se. Auto tvrdošíjně vzdoruje. Přitvrzuji. Půjdeš do servisu! Potupně Tě nechám odtáhnout. Ani s touhle taktikou nemám úspěch. Motor se vždy chvíli statečně snaží, než opět zhasne. Teď už třískám do volantu. Dělej, ty japonskej kráme. Pak že mě nové auto nenechá ve štychu. Vzdávám to. S hlavou na volantu počítám do deseti. Je mínus třináct. V duchu rekapituluji počet vrstev oblečení, které jsem navlékla svému synovi a zvažuji riziko vzniku omrzlin.
Šátrám po kapsách, hledám mobil. Vyzvání. „Zvedni to!!!“ modlím se v duchu.
Babičky mobil zvoní u ní doma. Kdy už pochopí, že slovo mobilní znamená, že je třeba nosit ho sebou. Budou na mě čekat a já nemám, jak jim dát vědět.
Volám kamarádovi, co bydlí blízko. Je záchranář, uklidňuji se. Není daleko a slibuje hned vyrazit na záchrannou akci.
Vrhám se na vyřizování zpojízdnění auta. Je pátek a já mám na autě regulérní závislost. Kontaktuji autorizovaný servis. „To máte zamrzlou naftu,“ zazní ve sluchátku přesvědčivě. Při nákupu jste dostala kartičku s kontaktem na asistenční službu, zavolejte je, ať nám ho dovezou. Asi jo, odpovídám nejistě a přemýšlím, kde může být. Proškolená, jak postupovat, vytáčím svou asistenční službu. Odtah je na cestě a ve hře je i náhradní vozidlo. Zatím dobrý. Přijíždí babička s juniorem, oba bez úhony. Jsem ráda, vynadám jí později. Záhy se ulicí řítí rozvášněný odtahový vůz. Bodrý řidič-odtahovač se nejprve snaží diagnostikovat problém a blýsknout se svými znalostmi. Pak auto nakládá. Když se náš miláček lehce vznáší nad zemí, můj tříletý syn ani nedýchá. Vzápětí začne všechna svá autíčka přenášet na náklaďák. Prý jedou do servisu. Zapíná i houkačku. Miluji všechny hračky vydávající jakékoli zvuky. Ve chvílích krize zvyšují napětí.
Chvíli vyčkám, pak popadnu mobil a rozhořčeně apeluji na pána ze servisu, kam právě můj miláček dorazil, aby mi sdělil, co zjistili jeho ohledáním. Požaduji vysvětlení, jak je možné, že zamrzne zrovna moje auto! Dostávám kvalifikovaný výklad o hustotě filtrů moderních vozidel, které zanáší ze zamrzající nafty uvolňující se parafín. Běžná nafta prý zamrzá při -16°C, čímž získávám i přidanou hodnotu v informaci, kolik stupňů bylo v noci. Argumentuji, že deiselové motory jistě mají i auta například v severských zemích a o tamních zimních teplotách se nám radši ani nezdá. Technik nezaváhá a obohatí mě o informace o naftě arktické a přidávání aditiv.
Všechno je srozumitelné, přesto ve mně hlodají pochybnosti, proč zrovna já. Zpytuji svědomí, jestli netankuji u pofiderních čerpacích stanic nějaká závadná paliva, jak se mi snažili namluvit v servisu a zvažuji míru svého zavinění. Odpoledne dostávám dobrou zprávu, zítra si auto mohu vyzvednout. Nechají ho přes noc prohřát a jen přimíchají cosi, co se nazývá aditiva, zmiňovaná už při prvním telefonickém hovoru. Laicky si toto cizí slovo vysvětluji jako zázračnou tekutinu, která zařídí, že palivo už nezamrzne. Tak hurá! Nejen, že nemusím zrušit plány na víkend, ale ani mi nehrozí výměna filtru, což by zase vůbec nepotěšilo mou peněženku.
Slibuji si, že se autu omluvím. Mám černé svědomí z křivého nařčení. Co kdyby můj obviňující výlev narušil náš jinak harmonický vztah. A umyji ho, pokračuji ve svém pokání. Lépe pak jezdí a to je fakt, o kterém mě kdysi informoval kamarád, který každé své auto opečovává, nazývá ho jménem a chápe ho jako člena rodiny.
Měl pravdu, mám to vyzkoušené. Pořád se učím. Dnes mám sice pauzu v plánovaném vzdělávání, která snad neohrozí můj literární vývoj. Za to jsem se zorientovala v činnosti motoru, pohonných hmotách, jejich příměsích a řešení možných nástrah vzniklých nízkými venkovními teplotami. Některý den se prostě vyvine jinak, než se původně zdálo.
Bajku jsem nenapsala, ale poučení mám! Všechno špatné je pro něco dobré.

Žádné komentáře:

Okomentovat