7. ledna 2016

Srdce na pravém místě - napsala Adéla Boučková


Většinou o nich nevíte, protože my lidé jsme hrozně hluční - i když mlčíme - a andělé mají srdce napravo, a Vy to nečekáte a posloucháte špatným směrem. Můj anděl má srdce nalevo.


Nenávidím předvánoční úklid. Paní Jarmila už naštěstí odešla. Byt po ní zůstal až příliš čistý, skoro prázdný. Na stole v kuchyni nechala svíčku a malou mističku s cukrovím. Beru ji do ruky, abych cukroví vyhodil, ale svíčka je bez něj opuštěná a pohřební. Nejhorší je, že se tomu všemu nedá utéct, čeká to na každém rohu. Přesto to dále zkouším.


Když jdu kolem obchodu, vím, že jí nemohu koupit dárek. A najednou stojím v květinářství před kvetoucím bílým bramboříkem a brečím. Utřu si slzy do kapesníku - po určité době a několika trapasech si dávám pozor, abych vždy měl nějaký s sebou. Víte, když brečí ženská, je to dojemně smutné, ale když brečí pětačtyřicetiletý chlap, lidi nevědí, co s tím.

“Nechceš mi pomoci s těstem?”, ptala se.
“Raději ne, miláčku, víš jaký jsem pako.” Smála se mi, věděla, že nenávidím omatlané ruce.
Nejraději na celém pečení měla zdobení perníčků. To znamenalo lepkavé ruce od cukru a miliony miniaturních čáreček a teček, které zmizí během pár dní. Šel jsem ten večer spát brzy, spíš z nudy než z únavy. Naše poslední pečení.

Vzduch je mrazivě jiskřivý, přes noc napadl sníh, Jdu podél řeky a zastavuji se na místě, kde jsme krmili labutě. Den je ještě růžový a jemný, voda černě bublá po kamení. Dívám se do ní. Tiše uvnitř cítím bít druhé srdce někde za sebou, jakousi nepřítomnou přítomnost, nevyslovené spolubytí. Kdybych se otočil, snad bych ji musel zahlédnout. Místo toho jen sleduji tu vodu, vítr ve větvích spících topolů a šlápoty kachních nožek ve sněhu na břehu. Až se konečně dokážu odvrátit od řeky, vítr mě chladně pohladí jejíma rukama a ve mně se na chvíli rozlije konejšivý klid. Jsem za tu návštěvu vděč

Žádné komentáře:

Okomentovat