16. února 2016

Vánoční hra na ticho - napsala Adéla Boučková

Nejdříve si uvědomíš, že je ti zima. Přitáhneš si šálu víc ke krku – možná i nahodíš smyčku navíc,
vyhrabeš z kapes zmuchlané rukavice, nasadíš si je a zkřehlými prsty se ujistíš, že čepice kryje všechno, co má. Už se setmělo. Protože sněží, hvězdy neuvidíš, jen za mraky ucítíš jejich pomalý elegantní krok. Dnes tančí zvlášť jasně, mraky v souladu podupávají sem a tam jako vlídní staří pánové ve fraku.
Odkud se tedy bere to světlo? Je tu lucerna s blikajícím oranžovým stydlivým světlem. Krčí se, jako by také jí bylo zima. Je v tom gestu trocha statečnosti a spousta odevzdanosti – a tou se nakazíš.
Začneš vnímat domy okolo – barokní, natřené veselými barvami, jemně poprášené sněhem. Okna přátelsky mrkají, zamlžená, a jako jmenovky na dveřích ukazují, kde bydlí děti (malá barevná světélka, velké vánoční hvězdy a papírové ozdoby nalepené na skle), kde romantické duše (svíčka v okně) a kde jsou lidé sami (obyčejné světlo od lustru neodrážené tisícem odlesků ozdobných koulí na stromečku nebo tma).
Zmocňuje se tě netrpělivost. Odoláváš pokušení podívat se na hodinky. Jsi napjatý a připravený jako struna na houslích – něco se blíží. Psí tlapky za rohem znějí jako rány kladivem. Na větvích spících stromů se choulí a přešlapují kosi, zebou je pařátky. Náhle víš, že kdybys teď otevřel dlaň plnou zrní, slétli by se k tobě a ohřáli si nožičky. Cítíš oddechování kořenů pod zemí – slyšíš ze sna tichý pláč po ztraceném listí, toužebné vzdechy plné slunce a zelené trávy i smích květů ztrácejících perleťově bílé plátky.
Šustění křídel tě donutí vzhlédnout vzhůru, ale nevidíš nic, jen padající sníh, jiskřící v pomerančovém světle lucerny, chvílemi zvířený rychlým poryvem. Na čele cítíš políbení bez rtů, pohlazení bez rukou, jsi docela pokojný.
A pak se to stane: uslyšíš pár tónů jako cinknutí vzdáleného zvonku. Jsou všude okolo tebe, tichoučce burácejí tak, že tě to překoná. Síla ticha tě skoro porazí. A současně jako by ses vznášel půl metru nad zemí. Některé vločky jsou vycizelovaně vybroušené jak od sklářů z Boru. Cinkají jako střípky skla padající do peřin. Tlusté chuchvalce vloček – labutěnky pro tváře zimních královniček – ducají jako dětská čelíčka. Ostré jehličky ledu zase zvoní jako vysoké píšťaly varhan.
Sníh není tichý, zpívá slavnostní chorál, jen musíš mít tenké uši a trpělivost v srdci, protože abys mohl zaslechnout aspoň tón, musíš dlouho a tiše stát pod rozsvícenou lucernou, shrbenou jako stařenka, statečnou jako královna a odevzdanou jako Maria.

Žádné komentáře:

Okomentovat