17. února 2016

Čekání na tátu - napsal Šimon Pravda

„Šimone, Kryštofe!" ozývá se z vedlejšího pokoje můj nejstarší brácha. „Jste tu někde?"
Ach jo, ještě jsem se ani nestihl převlíknout a už zase po mě Matěj něco chce. Proč mě prostě jednou nemůže nechat bejt? Proč mě musí pořád do všeho tahat? Chci zůstat sám. Aspoň chvíli sám. Jen co jsme sem přijeli, už o tom mluví. Každému musí vykládat, co se stalo. Jako by o nic nešlo. Co je všem sakra do toho. Co oni o tom mají vědět? Copak to Matěj nechápe?
„Pojďte sem, honem! Někdo s vámi chce mluvit," volá.
„Já ale s nikým mluvit nechci!" křičím v duchu vzteky bez sebe. Raději neodpovídám. Mlčky se soukám z ulepeného dresu. Usedám na  gauč. V rukou držím brusli. Z nosu mi stéká pot, který mi kape mezi chodidla. Pěkně mě bolí stehna. Celý unavený tělo, je to příjemný. Šel bych si lehnout…
Dneska to docela šlo, teda ráno mi to moc nesedlo. Jezdili jsme hodinu v kuse a já to nemohl vydržet. Bylo to moc dlouhý. Snad jsem ještě mohl pokračovat, ale už jsem neměl vůli. Aspoň že teď na večerním tréninku jsme jezdili sprinty, tam nemám čas o ničem přemýšlet. Ale jinak… všechno se strašně dlouho vleče.
V jednom kuse čekám. Nedokážu se uklidnit. Něco má přijít… Jenže co přijde, co?
Vzpomínky se mi pořád vracejí. Kdykoli zavřu oči, vidím tátu v nemocnici. Jak se v bezvědomí svíjí na lůžku. Z jeho úst vychází skučení. Ty zvuky mi připomínaly spíše poraněné zvíře. Srnku sraženou na silnici, která z posledních sil zběsile bojuje o každé další nadechnutí.
Řekli nám, že ho probudili. Že ho můžeme navštívit. Jenže on nás neviděl. Bloudícíma oči se díval skrz nás, skrz zeď. Někam hodně daleko, kde hledal útěchu a úlevu od bolesti. Ta však přicházela jen v podobě morfia. Vzpomněl jsem si na ty dojemné americké filmy, kdy se celá rodina sejde u postele nemocného. On otevře oči a dojatě hledí na svoje plačící blízké. Jenže my jsme neplakali. Zírali jsme na našeho tátu, jehož tělo se probudilo, ale duše…
„Šimone? Pojď, brácha nás volá," ve dveřích stojí můj mladší bráška s prosebným výrazem. Je celý nesvůj. A pořád vypadá tak strašně smutnej… S nikým se moc nebaví, ale to ani já ne. Co mu teď říct? Jak ho mám uklidnit? Sám nevím. On jediný všechno viděl. Jediný z nás tří přímo a bezmocně přihlížel, jak táta uklouzl, jak padal, jak naposledy vykřikl: „Kluci!" a pak se zřítil... Ozvěna jeho posledního slova mě už tři dny buší do spánků. Strašně se bojím, že tehdy vykřikl možná naposled.
Máma zůstala s tátou a my jsme odjeli sem. Na bruslařské soustředění našeho týmu. A tak tu jsem a pozoruji kolem sebe ty šťastné bezstarostné tváře kamarádů a krásné úsměvy dětí a holek. Chtěl bych se taky tak bavit. Taky tak se smát. Říkat hlouposti a radovat se. Jenže nemůžu. Nejde to. A ani nechci…
Musím se stále přetvařovat. Bejt milej, odpovídat na otázky a mačkat ze sebe ty pitomý prázdný slova. A poslouchat nesmyslný kýčovitý fráze používaný spíš z formality, jak všechno určitě dobře dopadne.
Uvědomuji si, že Kryštof odešel. Sakra.
„Už běžím," mumlám si pro sebe.
Venku zase sněží. Hledím přes okno na hvězdy a mraky proplouvající po nebi, skrz které občas prosvitne měsíční svit, ve kterém se třpytí padající vločky…
Rezignovaně si natáhnu kalhoty, potom triko.
To bude asi máma. Uvědomuji si, jak se vleče čas. Zvláštní, připadá mi to jako dlouhé dny, co se nám neozvala. Asi nevěděla, co říct. A teď volá. Až teď. Něco se děje…
Potichu otevírám dveře. Vidím oba svoje bratry, jak v objetí sedí na posteli. Kryštofovi stékají slzy po tvářích. Matěj drží u ucha telefon. Poslouchá hlas, který zatím neslyším. Trne mi v zádech… Tuhnou mi nohy. Je to tady.
„Na, vezmi si to," položí mi Matěj ruku na rameno a druhou mi podává telefon. Upřeně na mě kouká, jako by mi něco hledal v očích.
Přikládám si mobil k hlavě. Hledím na bráchu. Ticho.
„Šimone?" ozve se najednou ze sluchátka slabý, chvějící se hlas… mně tolik milovaný.
„Tati?" vyhrknu neschopen dalších slov. Matěj mě objímá a já už jenom pláču.

Žádné komentáře:

Okomentovat