18. února 2016

Smrt jako hra - napsal Karel Frnka

Babička na mě volala a z ruky jí visela za nohy mrtvá slepice. Z useknutého krku padaly rudé korálky krve na bílý sníh a tam se rozpíjely jako kapky červené vodovky na papíře.
Babička vzala nůž a řízla do těla. Ze slepice vypadly střeva. Ta hromádka nebyla pěkná stejně tak není pěkné ani špinavé prádlo předtím, než ho maminka nandá do pračky. „Strč dovnitř ruku,“ řekla babička. Ruka se mi uvnitř těla ohřála, podobně hřeje hrnek s teplým kakaem, když ho držím v ruce. Potom, co jsem ji vyndal, byla stejně slizká jako rozmačkaný slimák.

„Tohle je srdíčko a tohle jsou ledvinky,“ ukazovala mi dál babička jeden slepičí orgán za druhým. Vypadají jako hliněné kuličky na cvrnkání, pomyslel jsem si. „A tady to je žaludek,“ povídá babička a jedním tahem nože ho rozpůlí. Vylézá z něj nevzhledná směs, která vypadá jako písek, když do něj načůrám. ,,Tohle všechno ta slepička snědla,“ ozve se hlas mojí babičky, která pomalu dokončuje práci.
Dál už mě to ale vůbec nezajímá, děda totiž nastartoval motorku.

1 komentář:

  1. Karle, Vy se nedáte a nezdáte ... Taky to tak nějak znám, jen místo babičky to byla maminka ... Náhodou jsem sem zabrousila, má tu pár článků i můj syn.

    OdpovědětVymazat