Kliknutím na nadpis se vám dole pod fotografií zobrazí odkaz na video

Podívejte se na Všechnopárty - diskusní duel Dany a Karla Šípa

Karel Šíp prosí Danu, aby už nic neříkala, že "po čtvrté najíždí do závěru". "Čtyři konce jsou špatně!" reaguje spi...

1. prosince 2016

Chtěl bych dělat něco smysluplnýho - napsala Adéla Boučková

Slunce probleskující mezi listy jabloně. Vzduch voní posekanou trávou. Čištění bazénu na konci května v sobě skrývá naději na letní odpoledne a křik dětí. Schovávám sekačku do zeleného zahradního domku a jdu k autu.
Současný nájemník je sympatický chlap a platí pravidelně. Jedu domů. Musím se postarat o naši zahradu. Jako bych celý život sekal trávu a čistil bazény. Příliš jednoduchá idyla.
“Jedu se projet,” házím po Ivě už ve dveřích.
Než stihne zareagovat, vyjíždím s kolem před barák. Tady mě nezastaví, bylo by jí trapně. Bydlíme v super čtvrti, samí manažeři, podnikatelé… fakt lepší společnost. Jen my... Před barákem potkávám souseda Honzu.
“Tak co zahrada, kvete?” ptá se trochu pobaveně. S ostatními mluví většinou o akciových trzích. Se mnou o ovocných stromech a trávníku.
“A co vaše firma, pořád stojí?” ptám se já.

“Člověče, ale stejně si to umíš zařídit. Makám jak barevnej, děti většinou spí, když dojedu domů a ty zatím stříháš trávníky a bereš prachy za nájem. Seš opálenej a namakanej a podívej se na mě…” uchechtne se trochu ironicky a trochu sebespokojeně.
“To víš, kdo umí ten umí,” odpovídám rychle přes rameno. Směje se za mnou. Včera jsem mu pomáhal se sekačkou. Co bude chtít dneska? Vyplít záhony? Zatímco zvyšuju tempo, myslím na tátu.
“Vejšku nikdy nedostuduješ a po gymplu nic nejsi, pěkně se nauč něco praktickýho,” říkával. Mluvil z vlastní zkušenosti. Cítím, jak se potím. jedu tak rychle, jak jen můžu. Vnímám, jak svaly zabírají, jak mi fyzická námaha vysává z hlavy tu pravdu, že jsem jen zahradník.
Teď jsem jen já, kolo, vítr.
Daleko za mnou zůstala manažerská kolonie krásných drahých domů, kde žije moje rodina.
Unavený a zpocený dojíždím k baráku. Iva mě vyhlíží z okna. Nerada se baví o mojí práci s ostatními manželkami okolo. Ony to dělají z nudy, já za peníze.
Sakra, zapomněl jsem, dneska je ta prezentace. Rychle se vysprchuju, popadnu připravené šaty (je fakt důkladná) a s pocitem odsouzence si oblékám mírně škrtící proužkovanou košili. Parkujeme u metra. Na Florenci není teď v létě moci lidí.
Vcházíme do Hiltonu. Podvědomě sahám ke krku a povoluji kravatu. Iva se najednou narovná, zvedne hlavu a nasadí profesionální úsměv.
Při pohledu na velkorysou halu hotelu začínám chápat, proč je schůzka tady. Kožené sekačky, květinová výzdoba za statisíce korun a tichý skleněný výtah. Tenhle večer nebude zadarmo. Recepční si nás změří lhostejným pohledem. Mávnutím pěstěné ruky nás odkazuje na směrovky vedoucí k podzemním salonkům. Deset řad židlí, vepředu stolek a na zdi úvodní slide prezentace. Místnost je sterilní a sedící mají ve tváři nejistotu a ostražitost. Vypadají trochu jakoby tu byli omylem. Kluk v řadě před námi se rozhlíží, možná hledá únikové cesty. K čemu jsem se to zase upsal? Iva se ke mně nakloní, “promiň, tamhle je Petra, hned jsem zpátky.”
Pozoruju ji, jak s každým krokem nabývá sebevědomí spolu s rozšiřujícím se úsměvem Petry. Na uvítání se obejmou. Ucítím dotyk na rameni a prudce se otáčím. “To snad,” popadám dech. Přede mnou stojí Madla. Moje láska ze základky. Hvězda třídy, kterou milovala většina kluků, já neměl šanci. Vždycky jsem po ní toužil. Nikdy jsem nic neudělal.
“Co tady děláš?” ptám se trochu pitomě.
“Jsem spoluorganizátorka dnešní prezentace… vypadáš dobře,” usmívá se.
”Jsem tu se ženou, zvažuje, že bude dělat pro firmu.”
“Aha,” chápavý úsměv, trochu lítosti.
“Jak je to dlouho?” Vím to přesně, ale je trapný to jen tak vystřelit. Sedá si vedle mě. Stále stejné rezavě hnědé vlasy s uvolněnou loknou ve tváři, pěkná velká prsa a jemné ruce. “Máš někdy čas?” Než stihne odpovědět, oba zaznamenáme, že se k nám vrací Iva. Rychle obě představuji. Trapné ticho.
“Zval jsem Ivu i s rodinou k nám na návštěvu”.
Tichý nesouhlas přemaže úsměvem: “jistě”.
Madla se slušným úsměvem odmítá: za měsíc jede na motivační výlet do Ameriky - je to odměna za její prodejní výsledky, do té doby určitě nebude mít čas a pak se uvidí.
Sál se ztišuje, řečník vpředu si odkašle. Mluví anglicky. Začíná příběhem svého života, jak byl nejdřív chudý a neúspěšný… Vlastně mu to na začátku moc nevěřím, ale stejně nedokážu neposlouchat. Proti své vůli mu začínám fandit. Vnímám melodii řeči, energickou, pevnou, podmanivou. Slidy se rychle mění. Tohle bych chtěl mít. Tu jistotu a klid, je jako rytíř Jedi, stačí mu jedno gesto a každý udělá, co chce.
Madla se zavrtí na židli a já pocítím vedle svého stehna to její. Vybavují se mi vlhké noci plné snů o ní. Máma o tom určitě věděla, ale nikdy nic neřekla.
Po prezentaci se k nám posadí Petra, Ivina kamarádka ze školy. Představujeme se. Ukazuje se, že Madla je ve struktuře nad Petrou. Nějak se stane, že Petra mluví s Ivou a na mě zbyla Madla.
“Jak se vlastně máš?” ptá se.
Nevím, co říci. Děti jsme měli brzo, oba kluci už žijí sami. Peníze z pronájmu našich dvou domů nám na život stačí. Mám manželku, která mi tak jednou za týden dá a sousedy, kteří se na mě dívají trochu shora, ale když potřebují cokoli kolem baráku nebo zahrady, rádi přilezou. Asi bych měl být rád. Blekotám něco o rodině.
Madla pozorně poslouchá. Máš nějaký cíl? Něco, čeho bys chtěl dosáhnout? Sám sebe překvapuji tím, že o otázce opravdu přemýšlím.
“Chtěl bych… chtěl bych dělat něco smyslupnýho.” A chtěl bych tebe, myslím si. Aspoň jednou, jen uzavřít příběh...
“A to co děláš, smysl nedává?”
“Vím, jak to myslíš,” přemýšlím, “ ale vlastně neumím moc jednat s lidmi, každý mě bere jako samozřejmost, nevidí mě, jen ten posekaný trávník, který zítra zase povyroste… chtěl bych měnit lidem životy, aby jim moje práce přinášela něco navíc, víš?”
Madla přikyvuje. “Naše firma lidem pomáhá - samotné investice do drahých kamenů nebo zlata představují jednu z nejjistějších investic. Investováním pomáhám lidem lépe řídit svoje finance, naučí se odkládat stranou a splnit si třeba svůj sen.”
Cítím se jako myš před kobrou. Omámeně poslouchám. Nevím, jak si stojí zlato. Nerozumím investicím. Chtěl bych vzít Madlina ňadra do rukou. Aspoň jednou.
“Člověk nemusí chodit na vejšku, aby se naučil zacházet se svými penězi. Podívej se na sebe, žiješ z pasivního příjmu, to přece ukazuje na velké schopnosti v oblasti správy financí.“ Mluví teď naléhavě. Fascinuje mě představa, že jsem schopen s někým mluvit tak jistě jako ona. Najednou mám v ruce propisku a podepisuju spolupráci. Všichni mi tleskají. Mám omámenou radost. Cestou domů plánujeme, jak zajistit hlídání na víkend, abychom mohli na školení co nejdříve a jak to celé rozjedeme. Postupně mě opouští ta krásná jistota, ale zůstává představa: v ní vyjíždím na kolo jako každou sobotu a potkávám Honzu. Mluvím o investicích a on už se neptá na trávník.


O týden později sedím v ložnici. Před sebou deset cizích telefonních čísel. Cítím paniku, jistota a energie ze školení je pryč. Nedokážu ani zvednout telefon. Iva je na svých prvních schůzkách s klienty, s Petrou. Mně se věnuje Madla. Představa, že se někomu nabourám do soukromí a on mě pošle do háje, je nesnesitelná. Ale můžou přece odmítnout, o nic nejde, říká mi můj snaživý hlas. Chtěl jsi se naučit jednat s lidmi, není tohle příležitost? Je vlastně jedno, jestli se to povede nebo ne. Najednou ke mně přijde Madla s telefonem v ruce.
“Už to zvoní, vem si to.”
Vytočila číslo za mě. První telefonát je zmatený a zoufalý, druhý je o něco lepší... Madla vytočí ještě čtyři čísla. Poslední je pán ve středním věku, dává si se mnou schůzku. Že by to přece jen šlo? “Vidíš jsi šikovný, jde ti to samo,” dotýká se Madla mého ramene. Ten jediný pohyb mě pálí přes tričko. Najednou je mi jedno, jestli je trapné, že za mě musí vytáčet čísla. Čas mrzne v tomto momentu, beru ji za ruku. Nebrání se. První polibek je přesně tak elektrizující a omamný jako v mých představách. Cítím její pootevřené rty, vůni jejího dechu, vlhkost jejích úst. Její tichý vzdech mě postaví do pozoru. Vjíždím rukou pod její tričko… Náhle se jakoby lekne a poodstoupí. Oba supíme jako lokomotivy.
“Berme to jako oslavu tvého úspěchu, jo?” říká nejistě.
Oba víme, že se za chvíli vrátí Iva. Večer si pouštíme záznam ze školení. Svou první schůzku absolvuji s Madlou. Mám za sebou první investici, kamarád Ota. Před schůzkou jsem si pustil motivační hudbu a zopakoval si všechny argumenty. Šlo to úplně samo. Jdeme s Madlou pěšky k autu. Máme radost. Madla mluví já najednou vezmu její ruku do své. Překvapeně na mě koukne, ale ruku mi nechá. Cítím se jak po třiceti kilometrech na kole. Unavený. Šťastný. Z jednoho kusu. Vezu ji domů. Před domem zastavuji. Automaticky se otáčím a hledám její ústa. Kdyby udělala jediné gesto navíc, vezmu si je rovnou tady.
“Budeme spolu zítra telefonovat?”
Oba víme, že budu doma sám.
“V devět?”ptá se. Kývám hlavou a rychle jedu pryč. Před barákem potkávám Honzu. Ptám se ho na ceny zlata. Překvapeně říká, že jsou na historických minimech.
“Není čas právě teď zainvestovat?” ptám se. “Víš co, podle našich analytiků je trend setrvalý,” váhavě se na mě dívá.
“Spíš bych to dal do nějakých vyvážených fondů, být tebou.”
“No,” usměju se povzbudivě, “kdyby sis to rozmyslel, ozvi se.”
Dívá se za mnou nespokojeně. Asi proto, že se nestihl zeptat na trávník. Mají ho plný mechu. Ranní sex výrazně zlepšuje moje komunikační dovednosti. Madla, zarůžovělá a rozcuchaná s obdivem sleduje jak zúročuji pět telefonátů z deseti. Za každou dostávám pořádnou pusu.


Sedíme s Ivou u večeře, ale připomíná to spíš firemní poradu. Průběhy obchodních schůzek, prodejní plány a cíle… pak se najednou Iva podívá trochu jinak. Vidím, že to má připravený, je celá nesvá. “Už dva týdny jsme spolu nespali, co se děje?”
Sevře mě děs.
“Myslel jsem, že toho máš moc, nechtěl jsem tě otravovat,” vstávám, beru ji za hlavu, líbám a zavírám oči.
Poprvé zažívám s Ivou sex v kuchyni. Poprvé za bílého dne. Poprvé si při tom představuji někoho jiného, aby mi stál. Připadám si jako prodejná děvka. Oblíkáme se jakoby nic.
Zvoní telefon, Ota se ptá, jak je na tom zlato.
“Pokles zatím pokračuje, ale naši analytici tvrdí, že se to každým dnem otočí, nemusíš mít strach.”
Schůzka s Madlou. Sedíme v zahradní restauraci pod slunečníkem, vůně kávy a zahrady. Oslovuje mě jménem a jen ten pohled a tón to říkají celé za ni.
“Vždycky jsem snila o tom, že ty a já… prostě jsem si to musela aspoň jednou splnit. Ale … mám teď rodinu manžela a děti, nechci to rušit, rozumíš?”
Rozumím. Muselo to přijít, lepší dřív než později.
“Aspoň se pojďme dohodnout, že když jeden z nás bude volný, zavoláme si, jo?” Kýve na to, myslí si, že se to nestane. Jsem zase jen zahradník, který stříhá keře a pleje záhony. A prodává zlato. Už půl roku jde cena zlata dolů. Náš analytik říká, že se to musí otočit. Že za dva týdny může být všechno zpátky. Každý týden mi klienti volajjí, co mají dělat, aby aspoň minimalizovali ztráty. Nejhorší jsou telefonáty s Otou. Unaveně ho prosím, aby byl trpělivý. Jeho hlas se chvěje frustrací a potlačovaným vztekem.
“Můžeš se prosím tě dnes večer stavit u nás a znovu nám to vysvětlit?”
Vymlouvám se na neexistující schůzku a jedu se projet. Myslím na svoje sny, na přidanou hodnotu, kterou jsem chtěl lidem přinášet. Jakoby to šlo. Prší, venku je vylidníno. Vzduch krásně voní vodou, v mžiku jsem mokrý jako myš a hlava se aspoň na chvilku uklidňuje. V kapse mi zapípá mobil. Zastavuji a dívám se. Je od Ivy, jen dvě slova: jsem těhotná.

Žádné komentáře:

Okomentovat