V poledne popadnu batoh a spěchám jarní čtvrtí na metro. Však se nasedím až do deváté večerní – pokud tedy všechny vlaky pojedou, jak mají.
Z Bruselu není výlet vlakem do nejvýše položeného alpského střediska Val Thorens zrovna přímočarý. Nejdřív čtyřhodinová jízda rychlovlakem do Lyonu, pak osobákem do Chambéry a nakonec lokálkou do podhorského Moutiers Salins Brides-les-Bains. Odtud se budu muset vyšplhat 40 kilometrů autobusem do posledního ze tří údolí v nadmořské výšce 2300 metrů.Vlak by se při takovém horolezení zadýchal.
Začínám mít důvodné obavy, že svůj Bahnzeit ve 13:05 zmeškám. Metro na konečné vyčkává bůhvíco a pasažéři jsou značně rozladění. Přeladila jsem na prázdninový mód. Čtu na internetu, že ve francouzských Alpách od rána sněží a lavinové nebezpečí je na nejvyšším pátém stupni. Když zvednu oči, zahlédnu nad sebou mladičkou těhotnou Indku. Nadzvedám batoh položený na vedlejším sedadle a náhle se ocitám v roztržce se statnou Jihoafričankou.
Začínám mít důvodné obavy, že svůj Bahnzeit ve 13:05 zmeškám. Metro na konečné vyčkává bůhvíco a pasažéři jsou značně rozladění. Přeladila jsem na prázdninový mód. Čtu na internetu, že ve francouzských Alpách od rána sněží a lavinové nebezpečí je na nejvyšším pátém stupni. Když zvednu oči, zahlédnu nad sebou mladičkou těhotnou Indku. Nadzvedám batoh položený na vedlejším sedadle a náhle se ocitám v roztržce se statnou Jihoafričankou.
„To vám to trvalo, než jste ji pustila sednout.“
Nechápu proč, posunout batoh mi trvalo deset vteřin. Nevěřícně na ni pohlédnu a dostanu od ní za své lážo plážo důkladné sado maso. Snažím se ji uchlácholit:
„V Jižní Africe jsem byla a je to moc hezká země.“
Přikyvuje. Pak přidám historku:
„Ale trochu nebezpečná. Na benzínce tam mého desetiletého syna šokoval chlápek, co si na záchodky přinesl obrovský kulomet“.
Trefila jsem vedle, paní je zatvrzelá vlastenka a mé vyprávění bere jako hanobení své vlasti. S tím, že JAR hraje v počtu vražd na obyvatele prim, nic nenadělám. Jen tak tak uniknu políčku.
Uklidním se v momentě, kdy k perónu přijíždí přestupní linka metra o deset minut dříve, než mi hlásil plánovač. Stíhám svůj Bahnzeit! A dokonce mi zbývá na přeběh bruselského nádraží Gare du Midi celých deset minut!
TGV INOUI z Bruselu do Francie se skládá ze dvou spojených souprav, které nejsou propojené. Přední jede do Štrasburku a zadní do Marseille. Jejich pořadí se ovšem na nádraží Lille-Europe promíchá a někde za Paříží nás rozpojí. Opatrnost je na místě.
Schody na nástupiště do sektoru B se přestavují. Opozdilci jako já tudíž klušou do sektoru A a zmateně pátrají po rozpisu vlaku, který tu nevisí. Odchytím na peróně nádražačku: „Souprava do Lyonu je přistavená v sektoru A, jste na správné adrese. První třídu najdete úplně na konci.“
Uklidním se v momentě, kdy k perónu přijíždí přestupní linka metra o deset minut dříve, než mi hlásil plánovač. Stíhám svůj Bahnzeit! A dokonce mi zbývá na přeběh bruselského nádraží Gare du Midi celých deset minut!
TGV INOUI z Bruselu do Francie se skládá ze dvou spojených souprav, které nejsou propojené. Přední jede do Štrasburku a zadní do Marseille. Jejich pořadí se ovšem na nádraží Lille-Europe promíchá a někde za Paříží nás rozpojí. Opatrnost je na místě.
Schody na nástupiště do sektoru B se přestavují. Opozdilci jako já tudíž klušou do sektoru A a zmateně pátrají po rozpisu vlaku, který tu nevisí. Odchytím na peróně nádražačku: „Souprava do Lyonu je přistavená v sektoru A, jste na správné adrese. První třídu najdete úplně na konci.“
Sakra, vypadá to na vagón dva první třídy, ale světelná tabulka u vstupu nesvítí. Pečlivý průvodčí aspoň na ni zvenku naškrabal bílou fixou číslo vozu, destinace je nečitelná. Vylezu po schůdcích, zavřou se za mnou dveře a frčíme. Rozpačitá prošedivělá dáma postává v chodbičce a hned se ke mně vrhne: „Prosím vás, dojedu tímhle vlakem do Chambéry za vnoučaty?“
„Doufám, že ano, pokud si v Lyonu přestoupíte. Pro jistotu se optejte průvodčího.“
Rezervovala jsem si jediné volné sedadlo v aplikaci SNCF Connect – v první třídě za 180 eur. Trvalo mi celé dva dny zjistit, že přímo na webovkách SNCF si jízdenku nekoupíte. Při pohledu na sedadlo chápu, proč bylo poslední. Opěrku hlavy urval nějaký nespokojený cestující tak, že mi nad uchem trčí zánovní šroub. Vítejte v první třídě za všechny prachy! Čtyři hodiny do Lyonu ani nepostřehnete. Informační panely ve vozech TGV dosud nenainstalovali, můžete se ovšem připojit k aplikaci přes stávkující wi-fi. Spokojeně se usadím u okénka na sousedním neobsazeném sedadle, zapřu hlavu o funkční opěrku a otevřu si průvodce po Réunion.
Neobsazené nezůstane dlouho. Za půl hodiny na nádraží Lille-Europe přistoupí tmavovlasá usměvavá dívka a ani já na jejím místě ani šroub u hlavy ji nerozhodí.
Rezervovala jsem si jediné volné sedadlo v aplikaci SNCF Connect – v první třídě za 180 eur. Trvalo mi celé dva dny zjistit, že přímo na webovkách SNCF si jízdenku nekoupíte. Při pohledu na sedadlo chápu, proč bylo poslední. Opěrku hlavy urval nějaký nespokojený cestující tak, že mi nad uchem trčí zánovní šroub. Vítejte v první třídě za všechny prachy! Čtyři hodiny do Lyonu ani nepostřehnete. Informační panely ve vozech TGV dosud nenainstalovali, můžete se ovšem připojit k aplikaci přes stávkující wi-fi. Spokojeně se usadím u okénka na sousedním neobsazeném sedadle, zapřu hlavu o funkční opěrku a otevřu si průvodce po Réunion.
Neobsazené nezůstane dlouho. Za půl hodiny na nádraží Lille-Europe přistoupí tmavovlasá usměvavá dívka a ani já na jejím místě ani šroub u hlavy ji nerozhodí.
„Jen zůstaňte u okýnka, já stejně příští zastávku vystupuji. To přežiji.“
Uvelebí se na zlynčovaném sedadle a ponoří do svým sluchátek. Tak to byla ona, kdo mi to místo vyfoukl, než jsem vyhrála bitvu s SNCF? Vlak se najednou rozjede opačným směrem, než jsem čekala. Sakra, snad se nevracíme? Holt pojedu do Lyonu třistakilometrovou rychlostí pozpátku. Ponořím se do knihy, ono se to poddá.
Na pařížském letišti Roissy sice moje sousedka vystoupí, ale do vozu vleze zástup cestujících obtěžkaný značným množstvím zavazadel. Obávám se, že nebyla jediným zájemcem o sedadlo u okénka. Ejhle, zamíří ke mně mladá nesmělá Asiatka. Mou francouzštinu nechápe, jen se směje. Asi Japonka. Šinkanzeny jsem se projela minulé léto, takže bych ji nerada pobouřila stavem evropských vlaků. Úslužně se posunu na své hendikepované sedadlo, brzy stejně vyrazím na výlet do jídelního vozu.
Na pařížském letišti Roissy sice moje sousedka vystoupí, ale do vozu vleze zástup cestujících obtěžkaný značným množstvím zavazadel. Obávám se, že nebyla jediným zájemcem o sedadlo u okénka. Ejhle, zamíří ke mně mladá nesmělá Asiatka. Mou francouzštinu nechápe, jen se směje. Asi Japonka. Šinkanzeny jsem se projela minulé léto, takže bych ji nerada pobouřila stavem evropských vlaků. Úslužně se posunu na své hendikepované sedadlo, brzy stejně vyrazím na výlet do jídelního vozu.
„Where do you come from?“ ptám se zvědavě.
„Z New Yorku.“
No vida, bála jsem se unylé Japonky a mám tu odvážnou Američanku.
„Stěhuji se do Grenoblu. Získala jsem kontrakt na šest měsíců.“
„Do Grenoblu? V jakém oboru?“ marně přemýšlím, čím je to město atraktivní pro zaměstnávání Američanů.
„Jsem počítačová expertka a měla bych vyvíjet umělou inteligenci, co umožní snížit objem textilních zbytků.“
„Hm, zajímavé,“ pokývám hlavou, neboť nás tomu v hodinách angličtiny učili v situacích, kdy nám něco připadá jako úplná science-fiction. „A proč opouštíš New York? Pro mnoho lidí je to město snů; nebo v tom má prsty Trump?“
„Moje rodina žije v Mnichově, tak chci život v Evropě vyzkoušet. V Americe mě nic hezkého nečeká.“ Vyruší nás hlášení z jídelního vozu, že denní nabídka došla. Cože, jako že mi nenabídnou nic k obědu? Rozloučím se s americkou expertkou na redukci odpadů a spěchám s kručícím žaludkem do francouzského baru na kolejích.
V rychlovlakovém bistru je poloprázdno, ve tři hodiny ve Francii slušný člověk neobědvá.
Blonďatá vrchní postávající za barem má vlasy jako beránek – nebo beranice - a je úlisně milá. „Máte ještě něco na zub?“ vychrlím na ni. Zašklebí se a ukáže na ceduli za svými zády. „Nemáme jen ravioly z denní nabídky.“ Mám na výběr mezi sýrovo-pórkovým quichem (koláčem), croque monsieur (toastem), burgerem, čočkovým salátem nebo blanquette de veau, tedy telecím s mrkví, houbami a rýží. „Dám si blanquette. Dá se to jíst?“ podezřívavě se ptám, když beranice vyloví plastovou krabičku z lednice. „Určitě! A můžete si vzít celé menu s nápojem a dezertem,“ zní nepřesvědčivě. Svolím: „Jeden citronový jogurt a vodu. A Bierzeit.“ Vytřeští na mě oči. „Jedno francouzské pivo bych si dala.“ „Máme pařížské světlé nefiltrované Gallia.“ „To neznám. Je na něm galský kohout, tak sem s ním,“ zažertuji a zaplatím. Beranice mi plastovou krabičku s obědem ohřeje a automaticky všechno naskládá do papírové tašky. Přidá ubrousky pro tříčlennou rodinu, dva kelímky a příbory.
„No, pěkně děkuju. Sním si to tady. Nebudu zamořovat první třídu pachy. Co by si má americká spolucestující pomyslela o francouzské kultuře?“ Beranice se zasměje: „Klidně si to dejte na stojáka tady, místa je dost.“ Postavím se k vysokému bufetovému stolku, zapřu se o rám okna, abych se příliš nekymácela, a prostřu si. Papírový talíř, dřevěné příbory, lahvové pivo s kelímkem, krabicovou vodu s dalším kelímkem, desatero ubrousků, jogurt. Z plastové vaničky vyklopím ohřátou dobrotu. Nevypadá to zrovna jako haute cuisine, ale chutná to! Libové telecí se rozplývá na jazyku a nerozvařená rýže v nasládlé omáčce dodává jídlu jemnost. Jen dřevěná pachuť příborů kulinářský zážitek trochu kazí. Galské pivo upíjím přímo z láhve a vodu z mlékové krabice. Vysloužím si za kuráž přípitek od spolubufeťáka. Za okny ubíhají zběsile zelenající se pole a jarní vesnice. Ani jsem nepostřehla, že nás v Chessy odpojili. Krajina však prozrazuje, že míříme správně na jih.
Před mým stolkem se náhle zjeví padesátiletý chlápek v džínách na půl žerdi a vyplašeně těká očima po baru. Z druhé třídy se za ním nelítostně vyřítí dva naštvaní průvodčí. Ani si mě nevšimnou a ženou si to k muži na půl žerdi. „Vy jste nám utekl! To by takhle nešlo, pane.“ Podivín třímá v ruce mobil a vrtí hlavou: „Jedu do Štrasburku, usnul jsem a teď mi říkáte, že jsem ve vlaku do Lyonu?“ Průvodčí jsou nesmlouvaví: „Helejte, seděl jste v druhé třídě na místě, na které nemáte jízdenku, s další černou pasažérkou a dvěma dětmi. Odkud jedete?“ „Z Bruselu. Jak jsem mohl nastoupit do vlaku do Marseille? Mám přece sraz s kamarádem ve Štrasburku,“ blekotá a natahuje k nim ruku s mobilem. „Nehrajte to na nás, číslo vozu na vaší jízdence v tomhle vlaku vůbec neexistuje. Měl jste dost času přesednout. Zaplatíte pokutu 220 eur a v Lyonu si vystoupíte“. Maník svěsí ramena a rezignovaně zaplatí. Černý solventní pasažér? Nějak se mi to nepozdává. Průvodčí odkráčejí, aniž by zkontrolovali mou prvotřídní jízdenku, a tak si objednám jedno silné espresso na vzpamatování. Bahnzeit se dokáže občas proměnit v drahou noční můru. Muž na půl žerdi prosí beranici o lahvičku vína nebo pivo, ta je neoblomná. „Nesmím vám prodat žádný alkohol, sorry. Vodu vám naleji zdarma.“ S lítostivým pohledem se obrátí ke mně: „Prosím vás, nemohla byste mi to víno koupit. Nemůžu se zmátořit z toho, co se mi stalo. Podívejte, na jízdence mám vlak ve 13:05 z Bruselu do Štrasburku. Co budu dělat v Lyonu?“ třese se mu hlas a ruce. Buď je to smolař nebo alkoholik. Od průvodčích to ovšem byla podpásovka, měl doplatit jen rozdíl v kilometrech. Měla jsem se za něj postavit. Když mu místo vína nabídnu kafe, poodejte žebrat k vystylovanému bufeťákovi v leteckých brýlích. Ten si z něj utahuje: „To po mě nechtěj. Víš, že vypadáš jako herec Michel Serraut, když se ožere?“ Beranici cukají koutky, nešťastník na ni dělá psí oči a mně po pivu na citronový jogurt přešla chuť.
Odhazuji svůj objemný ekologický odpad do koše uprostřed burgundské krajiny a přesouvám se ke své americké expertce na jeho redukci. Asi tu bude fakt užitečná. Ejhle, na mém místě za všechny prachy sedí nějaká přílepka. „Ale, to je moje místo,“ ohradím se. Paní ví, která bije. Mlčky se zvedne a kdesi zmizí. V první třídě se kontroloři zřejmě schovávají ve svém doupěti. Američanku dojmu fotkou jídla servírovaného v TGV. „Wow!“ Přihodím fotku českého jídelního vozu s čepovaným pivem a rakouského Speisewagenu se Schnitzlem. „To musím zažít!“ Je rozhodnuto, na první výlet místo do Paříže pojede do střední Evropy.
Aplikace SNCF hlásí, že vlak do Lyonu přijede na minutu přesně. Záhy se ozve hlášení: „Přijíždíme na nádraží Lyon Part-Dieu...“ a už brzdíme u nástupiště. Popřeji „good luck“ Američance s kufry, mávnu na prošedivělou dámu jedoucí za vnoučaty, otočím se na perónu po chlápkovi s kalhotami na půl žerdi a všichni se ztrácejí v nedohlednu. Dav mě unáší do rozlehlé suterénní nádražní haly.
V rychlovlakovém bistru je poloprázdno, ve tři hodiny ve Francii slušný člověk neobědvá.
Blonďatá vrchní postávající za barem má vlasy jako beránek – nebo beranice - a je úlisně milá. „Máte ještě něco na zub?“ vychrlím na ni. Zašklebí se a ukáže na ceduli za svými zády. „Nemáme jen ravioly z denní nabídky.“ Mám na výběr mezi sýrovo-pórkovým quichem (koláčem), croque monsieur (toastem), burgerem, čočkovým salátem nebo blanquette de veau, tedy telecím s mrkví, houbami a rýží. „Dám si blanquette. Dá se to jíst?“ podezřívavě se ptám, když beranice vyloví plastovou krabičku z lednice. „Určitě! A můžete si vzít celé menu s nápojem a dezertem,“ zní nepřesvědčivě. Svolím: „Jeden citronový jogurt a vodu. A Bierzeit.“ Vytřeští na mě oči. „Jedno francouzské pivo bych si dala.“ „Máme pařížské světlé nefiltrované Gallia.“ „To neznám. Je na něm galský kohout, tak sem s ním,“ zažertuji a zaplatím. Beranice mi plastovou krabičku s obědem ohřeje a automaticky všechno naskládá do papírové tašky. Přidá ubrousky pro tříčlennou rodinu, dva kelímky a příbory.
„No, pěkně děkuju. Sním si to tady. Nebudu zamořovat první třídu pachy. Co by si má americká spolucestující pomyslela o francouzské kultuře?“ Beranice se zasměje: „Klidně si to dejte na stojáka tady, místa je dost.“ Postavím se k vysokému bufetovému stolku, zapřu se o rám okna, abych se příliš nekymácela, a prostřu si. Papírový talíř, dřevěné příbory, lahvové pivo s kelímkem, krabicovou vodu s dalším kelímkem, desatero ubrousků, jogurt. Z plastové vaničky vyklopím ohřátou dobrotu. Nevypadá to zrovna jako haute cuisine, ale chutná to! Libové telecí se rozplývá na jazyku a nerozvařená rýže v nasládlé omáčce dodává jídlu jemnost. Jen dřevěná pachuť příborů kulinářský zážitek trochu kazí. Galské pivo upíjím přímo z láhve a vodu z mlékové krabice. Vysloužím si za kuráž přípitek od spolubufeťáka. Za okny ubíhají zběsile zelenající se pole a jarní vesnice. Ani jsem nepostřehla, že nás v Chessy odpojili. Krajina však prozrazuje, že míříme správně na jih.
Před mým stolkem se náhle zjeví padesátiletý chlápek v džínách na půl žerdi a vyplašeně těká očima po baru. Z druhé třídy se za ním nelítostně vyřítí dva naštvaní průvodčí. Ani si mě nevšimnou a ženou si to k muži na půl žerdi. „Vy jste nám utekl! To by takhle nešlo, pane.“ Podivín třímá v ruce mobil a vrtí hlavou: „Jedu do Štrasburku, usnul jsem a teď mi říkáte, že jsem ve vlaku do Lyonu?“ Průvodčí jsou nesmlouvaví: „Helejte, seděl jste v druhé třídě na místě, na které nemáte jízdenku, s další černou pasažérkou a dvěma dětmi. Odkud jedete?“ „Z Bruselu. Jak jsem mohl nastoupit do vlaku do Marseille? Mám přece sraz s kamarádem ve Štrasburku,“ blekotá a natahuje k nim ruku s mobilem. „Nehrajte to na nás, číslo vozu na vaší jízdence v tomhle vlaku vůbec neexistuje. Měl jste dost času přesednout. Zaplatíte pokutu 220 eur a v Lyonu si vystoupíte“. Maník svěsí ramena a rezignovaně zaplatí. Černý solventní pasažér? Nějak se mi to nepozdává. Průvodčí odkráčejí, aniž by zkontrolovali mou prvotřídní jízdenku, a tak si objednám jedno silné espresso na vzpamatování. Bahnzeit se dokáže občas proměnit v drahou noční můru. Muž na půl žerdi prosí beranici o lahvičku vína nebo pivo, ta je neoblomná. „Nesmím vám prodat žádný alkohol, sorry. Vodu vám naleji zdarma.“ S lítostivým pohledem se obrátí ke mně: „Prosím vás, nemohla byste mi to víno koupit. Nemůžu se zmátořit z toho, co se mi stalo. Podívejte, na jízdence mám vlak ve 13:05 z Bruselu do Štrasburku. Co budu dělat v Lyonu?“ třese se mu hlas a ruce. Buď je to smolař nebo alkoholik. Od průvodčích to ovšem byla podpásovka, měl doplatit jen rozdíl v kilometrech. Měla jsem se za něj postavit. Když mu místo vína nabídnu kafe, poodejte žebrat k vystylovanému bufeťákovi v leteckých brýlích. Ten si z něj utahuje: „To po mě nechtěj. Víš, že vypadáš jako herec Michel Serraut, když se ožere?“ Beranici cukají koutky, nešťastník na ni dělá psí oči a mně po pivu na citronový jogurt přešla chuť.
Odhazuji svůj objemný ekologický odpad do koše uprostřed burgundské krajiny a přesouvám se ke své americké expertce na jeho redukci. Asi tu bude fakt užitečná. Ejhle, na mém místě za všechny prachy sedí nějaká přílepka. „Ale, to je moje místo,“ ohradím se. Paní ví, která bije. Mlčky se zvedne a kdesi zmizí. V první třídě se kontroloři zřejmě schovávají ve svém doupěti. Američanku dojmu fotkou jídla servírovaného v TGV. „Wow!“ Přihodím fotku českého jídelního vozu s čepovaným pivem a rakouského Speisewagenu se Schnitzlem. „To musím zažít!“ Je rozhodnuto, na první výlet místo do Paříže pojede do střední Evropy.
Aplikace SNCF hlásí, že vlak do Lyonu přijede na minutu přesně. Záhy se ozve hlášení: „Přijíždíme na nádraží Lyon Part-Dieu...“ a už brzdíme u nástupiště. Popřeji „good luck“ Američance s kufry, mávnu na prošedivělou dámu jedoucí za vnoučaty, otočím se na perónu po chlápkovi s kalhotami na půl žerdi a všichni se ztrácejí v nedohlednu. Dav mě unáší do rozlehlé suterénní nádražní haly.
