V Benátkách jsem popáté. Poprvé jsem tu byla v šestnácti se svou gymnazijní třídou a děsně lilo. Mé kamarádky, které si říkaly železné ženy, začaly rezivět a z plavby na houpajícím se vaporettu jim nebylo do řeči. Abychom se vyhnuly další korozi, setrvaly jsme na náměstí svatého Marka dvě hodiny a pak se vrátily do Čech. Podruhé jsem přijela vlakem s rodiči v pět ráno a na nádraží byla zavřená čekárna. Musela jsem sedět na dece, kterou mi pomočila zdejší toulavá kočka, do půl sedmé, než se město probudilo. Kočky tehdy byly všude. Potřetí jsem došla poznání, že romantika bere za své, jakmile s sebou vláčíte třicetikilový kufr a ubytujete se za třemi mosty, a že je třeba si před nástupem na gondolu prověřit hudební sluch gondoliéra. Počtvrté mé dítě skákalo po lodi jako v cirkuse, že mu zbývalo jen zahučet do kanálu, a poté rozhánělo na náměstí svatého Marka holuby tak vehementně, že mě při svém zběsilém úprku označkovali. Dnes jsem tu sama. Nechám svůj čas volně plynout. Nepůjdu za vším. Počkám si na to, co mě osloví.
La dolce vita začíná kapučínem. Důchodci ze čtvrti San Polo putují po ránu s novinami v podpaží do místních kavárenských barů. Kapučíno jsem posnídala a mířím do muzea americké sběratelky moderního umění Peggy Guggenheim. V Dorsoduru se to množí turisty. Jediní praví Benátčané poblíž odstraňují bahno ze dna kanálu. Radlicí lodního bagru ho vyzvedají na vedlejší loď. Mazlavá hmota mě těsně mine. Zvednu svalnatému bagristovi uznale palec. Palác Venier dei Leoni na břehu kanálu Grande má komorní atmosféru. Obrazy visí v sálech, které kdysi sloužily jako pokoje. Jakmile se bohémská Peggy do uměním načichlých Benátek zamilovala, ve svých 51 letech se sem přestěhovala i se svou sbírkou a psy, a pořídila si vlastní gondolu. Narozdíl od svého strýce Solomona měla slabost pro surrealismus. Přes zahradu vcházím do obrazárny a zarazí mě Duchampova vlaková olejomalba „Nahý, smutný mladík ve vlaku“. Čiší kubismem a série posmutnělých nahnědlých tváří mladého muže mi připadá jako by někomu ujel vlak. Do podvědomí mi vklouzne až Dalího surrealistická olejomalba: „Zrození tekuté touhy“. Ten obraz mě zneklidní, vtáhne a pohltí. Po organických tvarech i tělech se rozlévá touha jako voda. Zvlhčuje pevné morální principy s postavou otce, přitahuje k sobě jeho syna
a mě s ním. Rozpolcena jako on mezi dvěma světy, mohu si dovolit to, co podle ostatních nesmím?
Dalí sám odpovídá na věčné dilema: Musíš, aby ses vrátila k sobě a tomu, co doopravdy chceš. Čím dusivější budou zákazy, tím silnější bude touha – protože osvobozuje. Však i ten, kdo nám hranice nastavil, jí nakonec podlehne. Zaplavuje mě touha. Chci, aby se vylila z břehů a proměnila celý svět –
v můj svět.
Pocit neúprosnosti mě žene poledním sluncem spletitými uličkami přes klenuté mosty, nenadálá podloubí a omšelá nároží až na náměstí svatého Marka. Kam se poděla hejna holubů? Bělorůžová mramorová fasáda a dvě řady lodžií s arkádami Dóžecího paláce září čistotou. Palác byl přes tisíc let sídlem dóžat, vládních rad a soudů Benátské republiky, obránců mravních ideálů – což dokládají honosně zdobené sály i zlaté schodiště s kazetovým stropem. Soudci tu krotili rozvášněné občany a posílali je na převýchovu do vězení. Dokonce si pořídili lví tlamy s otvory, kam mohli spořádaní občané házet svá udání. Přidávám se ke skupince turistů s tajným itinerářem. Dovede mě nenápadným schodištěm k celám pod olověnou střechou, kde v létě vězňové zakoušeli výheň a v zimě mrzli. V jedné z nich byl vězněn volnomyšlenkář Giacomo Casanova. „Rada deseti ho jakožto libertina a zednáře roku
1755 odsoudila za život neslučující se s mravními ideály. Ale neuvízl tu nadlouho! Svou volnost si zajistil útěkem přes střechu o rok později,“ líčí průvodce pohnutý osud dobrodruha. Stále mám v hlavě Dalího – touha je prostě nezastavitelná. Sejdeme do chodby Mostu nářků, který vede přes kanál do nového vězení. „Casanova měl štěstí! Nemusel vzdychat na mostě nad ztrátou svobody. Z nového vězení by neměl šanci na únik. Kobky jsou úzké, vlhké a tmavé. Ne nadarmo se jim říká „i pozzi“, tedy studny. Většina jich leží pod úrovní kanálu. Jak by asi vypadal po pěti letech?“ bilancuje průvodce a já se před mučírnou odpojuji. Vracím se přes Most nářků na svobodu a vzdechů své touhy se nelekám. Dnešní hranice mezi právem a morálkou se posunuly.
Musím si pospíšit, čeká mě tekutý výlet. Nejdřív se posilním na pádlování v jazz-baru se stovkou podprsenek rozvěšených po stropě, na který náhodou narazím ve čtvrti San Marco. Casanova by tu byl ve svém živlu. Zhltnu nevalnou pizzu, polknu obstojné červené a ženu si to do hotelu. Navléknu na sebe sportovní obleček a kolemjdoucí na mě vrhají rozpačité pohledy: Běžkyně v Benátkách?
Sraz se Sarou mám v půl páté. Rozdáme si to s duchy? Podle pověsti se v kanálech Cannareggia zjevuje duch nepohřbeného dítěte a na jedné ze zdí tři zkamenělí kupci. Proplétám se opuštěnými uličkami v severním cípu ostrova a na konci jedné z nich zazvoním. Otevře mi usměvavá krátkovláska. Pochází přímo z Benátek, studuje jazyky a celá její rodina vášnivě kajakaří. Ideální společnice pro lidi, kteří touží poznat město zespoda. „Hello“ ozve se mi za zády. Připojují se k nám dva Američané, otec a třináctiletý syn ze Seattlu.
Navlečeme vesty, vytlačíme kajaky ke dveřím do kanálu a ... mám výsadu vyplout první. Usadím se, Sara do mě strčí a zakalená modrozelená voda mě unáší nečekanou rychlostí k rozcestí. Máchám pádlem, ale v opačném směru. Sakra! Na poslední chvíli kajak zbrzdím a podél zdi doručkuji vzad.
Konečně dorazí ostatní. „Kanály mají svá pravidla,“ vysvětluje nám Sara. „Držte se vlevo, před křížením musíte zahoukat. A neotírejte se kajakem o cizí lodě. Majitelé jsou na to hákliví. Hlavně buďte opatrní, je tu docela provoz.“ Aj, budu muset své vášně na pětimetrové hloubce krotit. Zvolím strategicky pozici na ocase. Nemusím určovat rychlost ani směr a mohu si při pomalém pádlování užívat výhledu z hladiny na barevné, vodou poznamenané fasády paláců a kostelů a zkoumat emblémy mostů na Rio di Sant´Alvise. Americký otec má cvik a jeho třináctiletý syn, ačkoli začátečník, zvládá zpomalení a zabočení kajaku v pravém úhlu hravěji než já. Prostorová geometrie nikdy nebyla mé hobby. Svůj první odbočovací neúspěch - za kterým rozhodně stojí mé pohlcení atmosférou - se mi podaří před spolujezdci zamaskovat. Bezděky se rozjedu a přejedu. Nabořím při brždění zaparkovanou loď a díky tomu opět naberu správný směr.
Náhle se před námi otevře laguna. „Počkat, to nebylo na programu, Saro!“ zakřičím dopředu. „Jen se stočíme do dalšího kanálu Rio di San Girolamo, neboj!“ Plujeme po moři a pár metrů od nás vede námořní koridor pro dopravní lodě. To bude můj konec, jestli mě tam strhne proud! Opřu se do pádla. Vtom na nás vyšle loď uhánějící koridorem vlnobití. Kajaky se potácejí po hladině. Stáčíme se vlevo. Uff, u dřevěných kůlů značících vjezd do kanálu si stíráme pot z čela. Tohle byl adrenalin i pro Američany.
„Za žlutým palácem zahněte pod most do židovského ghetta,“ ukazuje Sara nalevo. „Fine!“ slyším od Američanů mizících pod mostem. Pravoúhlou zatáčku minu. Sara se zneklidněně vrací: „Chceš pomoct?“ „Neboj, mám to pevně v rukou!“ odvětím. Pádlo jistě, ale kajak si řídí sama voda. Nebo si se mnou hrají duchové? Odhazuji vodu do všech směrů a couvám.
Smočím si přitom rukáv. Konečně cítím svěžest Benátek na vlastní kůži. Teď se ještě trefit pod most! Jeden obrat, pár spolknutých kapek vody. Benátky vždycky chutnaly slaně.
A jsem tam, na Riu delle Misericordia před černě kovaným mostem do ghetta. Sara nás pádlem nasměřuje k cihlové zdi: „Židovské ghetto v Cannareggiu je jedním z nejstarších v Evropě, spolu s pražským, vzniklo roku 1516. Židé tu žili celých 250 let a mohli vykonávat jen určité profese jako půjčování peněz a zastavárenství. Slovo „ghetto“ vlastně pochází z benátštiny a znamená slévárnu, která tu předtím stála. Za chvíli podplujeme jeden ze dvou přístupových mostů. Všimněte si strážních domků u něj, vstup do ghetta byl kontrolovaný a na noc se most zavíral.“ „A nemohli se jeho obyvatelé pohybovat na lodích?“ napadne mě. „V ghettu žilo až 5000 lidí a většina byla velmi chudá. Takže na lodě prostě neměli.“
Pádlujeme kanálem a kolem voní italská kuchyně z osterií na nábřeží. „A jsme tu!“, raduje se Sara. „Vlastně skoro. Budete muset zamanévrovat k lanu přede dveřmi. Až budete pod ním, chytněte se ho a vylezte.“ Američané lehce přistanou a řada je na mně. Nájezd lehce minu, couvnu a jsem u dveří! „Sedni si na záď a přitáhni se!“ Naštěstí si mé svaly rozumí s mými kily. Kajak se kývá nad hlubinou a já jsem venku. Duchové kanálů mají smůlu, mám tuhý kořínek. Touha po životě zvítězila. „Vídáš v kanálech duchy, Saro?“ žertuji. „Občas zahlédnu světélko nebo zaslechnu kvílení, ale místo ducha se vynoří lodník“ směje se. „Tak díky!“ a zavíráme sezónu.
Odměním se špagetami s mořskými plody v židovské čtvrti, však jsem si svou osterii vyhlédla přímo z kanálu! Slaná chuť a svěžest jako na kajaku. Trochu mě při autentickém hodování ruší ruština zaznívající od sousedního stolu. Ale nenechám si kazit příjemně započatý večer. Objednám si talíř italského sýra a další sklenku Primitiva.
Na slaný dolce vita, tekutou touhu, svobodu ducha a odvahu riskovat!
Je čas naskočit zpět do vlaku.
Pocit neúprosnosti mě žene poledním sluncem spletitými uličkami přes klenuté mosty, nenadálá podloubí a omšelá nároží až na náměstí svatého Marka. Kam se poděla hejna holubů? Bělorůžová mramorová fasáda a dvě řady lodžií s arkádami Dóžecího paláce září čistotou. Palác byl přes tisíc let sídlem dóžat, vládních rad a soudů Benátské republiky, obránců mravních ideálů – což dokládají honosně zdobené sály i zlaté schodiště s kazetovým stropem. Soudci tu krotili rozvášněné občany a posílali je na převýchovu do vězení. Dokonce si pořídili lví tlamy s otvory, kam mohli spořádaní občané házet svá udání. Přidávám se ke skupince turistů s tajným itinerářem. Dovede mě nenápadným schodištěm k celám pod olověnou střechou, kde v létě vězňové zakoušeli výheň a v zimě mrzli. V jedné z nich byl vězněn volnomyšlenkář Giacomo Casanova. „Rada deseti ho jakožto libertina a zednáře roku
1755 odsoudila za život neslučující se s mravními ideály. Ale neuvízl tu nadlouho! Svou volnost si zajistil útěkem přes střechu o rok později,“ líčí průvodce pohnutý osud dobrodruha. Stále mám v hlavě Dalího – touha je prostě nezastavitelná. Sejdeme do chodby Mostu nářků, který vede přes kanál do nového vězení. „Casanova měl štěstí! Nemusel vzdychat na mostě nad ztrátou svobody. Z nového vězení by neměl šanci na únik. Kobky jsou úzké, vlhké a tmavé. Ne nadarmo se jim říká „i pozzi“, tedy studny. Většina jich leží pod úrovní kanálu. Jak by asi vypadal po pěti letech?“ bilancuje průvodce a já se před mučírnou odpojuji. Vracím se přes Most nářků na svobodu a vzdechů své touhy se nelekám. Dnešní hranice mezi právem a morálkou se posunuly.
Musím si pospíšit, čeká mě tekutý výlet. Nejdřív se posilním na pádlování v jazz-baru se stovkou podprsenek rozvěšených po stropě, na který náhodou narazím ve čtvrti San Marco. Casanova by tu byl ve svém živlu. Zhltnu nevalnou pizzu, polknu obstojné červené a ženu si to do hotelu. Navléknu na sebe sportovní obleček a kolemjdoucí na mě vrhají rozpačité pohledy: Běžkyně v Benátkách?
Sraz se Sarou mám v půl páté. Rozdáme si to s duchy? Podle pověsti se v kanálech Cannareggia zjevuje duch nepohřbeného dítěte a na jedné ze zdí tři zkamenělí kupci. Proplétám se opuštěnými uličkami v severním cípu ostrova a na konci jedné z nich zazvoním. Otevře mi usměvavá krátkovláska. Pochází přímo z Benátek, studuje jazyky a celá její rodina vášnivě kajakaří. Ideální společnice pro lidi, kteří touží poznat město zespoda. „Hello“ ozve se mi za zády. Připojují se k nám dva Američané, otec a třináctiletý syn ze Seattlu.
Navlečeme vesty, vytlačíme kajaky ke dveřím do kanálu a ... mám výsadu vyplout první. Usadím se, Sara do mě strčí a zakalená modrozelená voda mě unáší nečekanou rychlostí k rozcestí. Máchám pádlem, ale v opačném směru. Sakra! Na poslední chvíli kajak zbrzdím a podél zdi doručkuji vzad.
Konečně dorazí ostatní. „Kanály mají svá pravidla,“ vysvětluje nám Sara. „Držte se vlevo, před křížením musíte zahoukat. A neotírejte se kajakem o cizí lodě. Majitelé jsou na to hákliví. Hlavně buďte opatrní, je tu docela provoz.“ Aj, budu muset své vášně na pětimetrové hloubce krotit. Zvolím strategicky pozici na ocase. Nemusím určovat rychlost ani směr a mohu si při pomalém pádlování užívat výhledu z hladiny na barevné, vodou poznamenané fasády paláců a kostelů a zkoumat emblémy mostů na Rio di Sant´Alvise. Americký otec má cvik a jeho třináctiletý syn, ačkoli začátečník, zvládá zpomalení a zabočení kajaku v pravém úhlu hravěji než já. Prostorová geometrie nikdy nebyla mé hobby. Svůj první odbočovací neúspěch - za kterým rozhodně stojí mé pohlcení atmosférou - se mi podaří před spolujezdci zamaskovat. Bezděky se rozjedu a přejedu. Nabořím při brždění zaparkovanou loď a díky tomu opět naberu správný směr.
Náhle se před námi otevře laguna. „Počkat, to nebylo na programu, Saro!“ zakřičím dopředu. „Jen se stočíme do dalšího kanálu Rio di San Girolamo, neboj!“ Plujeme po moři a pár metrů od nás vede námořní koridor pro dopravní lodě. To bude můj konec, jestli mě tam strhne proud! Opřu se do pádla. Vtom na nás vyšle loď uhánějící koridorem vlnobití. Kajaky se potácejí po hladině. Stáčíme se vlevo. Uff, u dřevěných kůlů značících vjezd do kanálu si stíráme pot z čela. Tohle byl adrenalin i pro Američany.
„Za žlutým palácem zahněte pod most do židovského ghetta,“ ukazuje Sara nalevo. „Fine!“ slyším od Američanů mizících pod mostem. Pravoúhlou zatáčku minu. Sara se zneklidněně vrací: „Chceš pomoct?“ „Neboj, mám to pevně v rukou!“ odvětím. Pádlo jistě, ale kajak si řídí sama voda. Nebo si se mnou hrají duchové? Odhazuji vodu do všech směrů a couvám.
Smočím si přitom rukáv. Konečně cítím svěžest Benátek na vlastní kůži. Teď se ještě trefit pod most! Jeden obrat, pár spolknutých kapek vody. Benátky vždycky chutnaly slaně.
A jsem tam, na Riu delle Misericordia před černě kovaným mostem do ghetta. Sara nás pádlem nasměřuje k cihlové zdi: „Židovské ghetto v Cannareggiu je jedním z nejstarších v Evropě, spolu s pražským, vzniklo roku 1516. Židé tu žili celých 250 let a mohli vykonávat jen určité profese jako půjčování peněz a zastavárenství. Slovo „ghetto“ vlastně pochází z benátštiny a znamená slévárnu, která tu předtím stála. Za chvíli podplujeme jeden ze dvou přístupových mostů. Všimněte si strážních domků u něj, vstup do ghetta byl kontrolovaný a na noc se most zavíral.“ „A nemohli se jeho obyvatelé pohybovat na lodích?“ napadne mě. „V ghettu žilo až 5000 lidí a většina byla velmi chudá. Takže na lodě prostě neměli.“
Pádlujeme kanálem a kolem voní italská kuchyně z osterií na nábřeží. „A jsme tu!“, raduje se Sara. „Vlastně skoro. Budete muset zamanévrovat k lanu přede dveřmi. Až budete pod ním, chytněte se ho a vylezte.“ Američané lehce přistanou a řada je na mně. Nájezd lehce minu, couvnu a jsem u dveří! „Sedni si na záď a přitáhni se!“ Naštěstí si mé svaly rozumí s mými kily. Kajak se kývá nad hlubinou a já jsem venku. Duchové kanálů mají smůlu, mám tuhý kořínek. Touha po životě zvítězila. „Vídáš v kanálech duchy, Saro?“ žertuji. „Občas zahlédnu světélko nebo zaslechnu kvílení, ale místo ducha se vynoří lodník“ směje se. „Tak díky!“ a zavíráme sezónu.
Odměním se špagetami s mořskými plody v židovské čtvrti, však jsem si svou osterii vyhlédla přímo z kanálu! Slaná chuť a svěžest jako na kajaku. Trochu mě při autentickém hodování ruší ruština zaznívající od sousedního stolu. Ale nenechám si kazit příjemně započatý večer. Objednám si talíř italského sýra a další sklenku Primitiva.
Na slaný dolce vita, tekutou touhu, svobodu ducha a odvahu riskovat!
Je čas naskočit zpět do vlaku.
