 |
| Prompt: Udělej mi ilustraci k textu jako parodii. Něco mezi Dalím a Renčínem - tedy mezi iluzí a vtipem. |
Hotel Císařovna zvenku sice budil nedůvěru svou parníkovou fasádou – bílou strukturou obehnanou kovovým zábradlím balkónů, ale uvnitř to byl koloniální poklad hýřící barvami a koloniálním dřevem – teda s výjimkou pár zfušovaných přestaveb, výhledem na balkón s klimatizační krabicí a koloniálně nízkou postelí. Stačilo vejít do otevřeného baru obehnaného zeleným mřížovím a zapálit si doutník. Hotel jsem prolezla skrz na skrz a pak se vypravila do ulic.
Na nábřeží jsem objevila omšelé stylově různorodé domy, restaurační řetězce a tvrdě spící či motající se potomky otroků, kteří neunesli pár rumů. Chtěla jsem jít na jídlo do parku naproti hotelu se stánky, akorát že mě na druhé straně chodníku uvítala sličná krysa zalézající do kanálu. Když jsem v trávě u stánku s tapas zahlédla další dvě, můj plán najíst se jako místní vzal za své, a vylezla jsem raději do prvního patra pubu, kde mi nabídli Flamenkuche…a punch s papájovým džusem. Nerada bych si kazila první dojem, krysy mě ostatně vítají v kterémkoli městě.
ásledující den jsem si po evropské snídani v koloniálním salónku na Fort de France došlápla. Ulice kolem přístavu mají největší slávu za sebou – jestli ji někdy měly. Do roku 1902 bylo hlavním městem ostrova Saint Pierre a Fort de France přijala uprchlíky odtamtud po explozi sopky Pelée – pokud teda přežili. Místní trh je všehochuť. Prodávají hlavně zeleninu a ovoce, oblečení a dárky pro turisty. Ale je tu i pár kreolských hospůdek s boucané, fricassée, colombem.
Od směsice polozchátralých a méně zchátralých domů, kde nechátrala akorát katedrála Svatého Ludvíka – asi proto, že byla zavřená, jsem se dostala až na hřbitov. Hrobky tu mají monumentální - kam se hrabou japonská hřbitovní sídliště - zřejmě pohřbívají mrtvé do země, protože v horku se rozkládají rychle a pálení má na starosti zatím neaktivní sopka … spousta hrobů je opuštěných a jelikož některé rodinné hrobky vypadají jako domečky, bezdomovci v nich vyrazili dveře a natahali tam kartony a plechovky piva.
Reputaci Fort de France spravila administrativní čtvrť s divadlem, které se stále jmenuje na fasádě Hotel de ville; kulturním centrem, které je historickou soudní budovou; etnografickým muzeem, kde mají i Picabiu a Gauguina vedle obrazů honu na otroky; a secesní budovou Schoerchelovy knihovny, která byla vystavena na univerzální výstavě v Paříží v roce 1889, rozmontována a převezena zpět sem. A s tím Schoerchelem a Flamenkuche jsem zjistila, že to byl Alsasan, který prodával na Martiniku porcelán a byl zastáncem zrušení otroctví a dokonce něco o něm napsal… proto v Saint Pierre mají alsaskou restauraci a na jídelním lístku choucroute.
Prohlídku jsem úspěšně zakončila ochutnávkou v koloniální restauraci hotelu Císařovna, prý jsou v Gault Milleau. Jejich variace na mojito byla neskonale silná, musela jsem potom vypít dva litry vody, abych mohla řídit. Vepřové ragú s Gwo Siwo bylo chutné, ale rýže se smaženým banánem mě neoslovila. Sladká želatinová tečka Blanc mangé coco k honduraské kávě ušla.
Šlápla jsem na plyn na sever na Saint Pierre, ale vzala jsem to oklikou před zahrady Balata. Pan Thoze si tam postavil výstavní kreolský domeček a ten si přikrášlil obrovskou tropickou zahradu. Vypadá trochu jako palmový les, na rudo rozkvetlá zahrada, japonský jezírkový park s rybami a s kolibří voliérou.
Poprvé v životě jsem se vyhoupla do sítí na úroveň stromů a prošla se ve vzduchu s luxusním výhledem na moře. Na první acrobranche to nebylo špatné, stačila exotická motivace. Cesta k moři do Saint Pierre vybraná GPS byla zákeřná, samá zatáčka, nahoru a dolů přes deštný prales, kde nevíš, jestli na tebe padá liána nebo elektrický kabel. Občas zastavíš a jdeš se podívat, co tam lidé dělají v říčce a oni se tam jen tak bez plavek ochlazují, když se jim do kopce přehrálo auto.
V Saint Pierre na mě čekal u tržiště na pobřeží tajemný dům. Má spisovatelský koutek s psacím strojem, místnost s promítačkou i malířský stojan s výhledem moře. A také hamak na balkóně, láhev rumu a gramofon s deskou Boba Marleyho. První večer jsem tedy zalehla do hamaku a byla mrtvá. Však tu sopečný popel před stoletím pohřbil přes 28 000 lidí a ruiny některých domů jsou viditelné dodnes.
Další dva dny bloumám pod sopkou Pelée a nemohu se dostat blíž. Vydali varování. Naštěstí jen kvůli počasí.
Jeden den jsem tedy využila na projetí pobřeží na sever do Anse Couleuvre a fyzicky i psychicky náročný výlet k vodopádu Couleuvre. Po pobřeží cesta hezky ubíhala, občas jsem si při pohledu na nízké domky a bordel kolem vzpomněla na Mexiko, moře na druhé straně bylo neklidné, sem tam nějaká zátoka s plážičkou, bárkou, odpadky.
A pak to přišlo, nejdřív stoupání v zatáčkách do deštného pralesa, pak se silnice začala zužovat, výmoly zčetňovat, zatáčky stupňovat, jejich sklon a úhel také… až jsem se překlopila mezi liány na druhou stranu kopce a nebyla jsem sama. Na konci jsem musela na úzké silničce mezi skálou a dřevěným svodidlem udělat otočku a zapíchnout to o 400 metrů výš.
Stezka k vodopádu byla dobrodružná. Párkrát jsem se brodila ve vodě, prolézala pod i nad popadanými kmeny a přes balvany. Až jsem po třistametrovém převýšení a s potem po těle dorazila k vodopádu valícímu se ze 120 metrové výšky po skalní stěně porostlé bujnou tropickou vegetací.
Stálo to za to.
Jen tu filmovou scenérii narušovalo pár influencerek, které se tam doštrachaly, aby se vyfotily v neuvěřitelných pozicích. Jedna si hrála na jogínku v krémovém cirkusovém oblečku s nohou nataženou ve vzduchu. Druhá si na sebe vzala snad největší velikost oranžovo-červené podprsenky, co měli, a nastavila své kypré vnady včetně břicha fotoaparátu.
Měla jsem co dělat, abych si odnesla nějakou slušnou fotku. Nakonec to vyhrál Lenny Kravitz pod padajícími proudy vody. Nazpátek se mi šlo lehčeji – asi tím, že jsem žízní vypila litr vody – všichni při túrách zdraví bonjour a po padesáté člověku vyschne v krku.
Splavená jsem vylezla krpál po silnici k autu a těšila se na velkolepou restauraci v bývalém cukrovaru. Klepu na dveře a odpověď zní, nemáme personál, restaurace je zavřená. Tak jsem nakonec hladová skončila u starého Afrofrancouze v bistru proti majáku, s pobíhajícími slepicemi a kokrhajícími kohouty kolem a s poulet boucané, hranolky a martinickým pivem Lorraine. Alsasko a Lotriňsko na Martiniku evidentně milují. Pivo není špatné, jen má nasládlou chuť - asi po rýži. A to kuře bylo fakt dobré, musím se někde optat, jak zčerná, aniž by se spálilo a zudilo.
Uzená jsem nebyla dost, tak jsem zaběhla do memoriálu obětí sopečné katastrofy 8. května 1902. Zajímavé, jak lidé tehdy byli naivní a zůstali na místě, kde to bylo už pár týdnů nebezpečné. A pak jim všechno bohatství spálila láva, včetně zásob rumu, které oheň ve městě roznítily. Vystavují tam nalezené předměty zdeformované lávou a je to stejně úchvatné jako v Pompejích. Na seznamu je 48 000 pohřešovaných, ale identifikovali jen něco přes 7000 osob. Dobové fotografie po výbuchu sopky jsou hrůzostrašné, tak doufám, že chvíli s další explozí počká.
Musela jsem se po té hrůze trochu rozptýlit na pláži v Le Carbet jako Gauguin. Západ slunce nad mořem byl moc fajn, hrál všemi barvami a tvary. Přikousla jsem k němu dobře grilované ryby balaou, které se mají slupnout celé od hlavy až po ocas, a připila si ti-punchem… teda, s tím jsem musela číšníka umírnit. Padesátiprocentní rum o pokojové teplotě s jedním citronem opravdu nedám. Mladý číšník měl pro můj výstřelek pochopení a přinesl mi pár kostek ledu a dva citrony navíc.
Ahoj Dano!
Když jsem se vrátila domů, hodila jsem dopis z Martiniku do AI a zeptala se jí:
„Co by na tom textu dopisu vylepšila Dana Emingerová?"
Odpověď jsem vlastně znala – psala jsem to schválně bez přímé řeči, neřešila souvětí a příslovce tam úmyslně plácla😊 :
Dana Emingerová by z tvého textu byla nadšená, protože miluje autenticitu, detaily a emoce. Tvůj dopis má přesně ten „švung", který učí ve svých kurzech tvůrčího psaní.
Kdyby ti ho ale měla redigovat, pravděpodobně by se zaměřila na tyto tři oblasti, aby text ještě víc „vyperlil":
Když jsem se vrátila domů, hodila jsem dopis z Martiniku do AI a zeptala se jí:
„Co by na tom textu dopisu vylepšila Dana Emingerová?"
Odpověď jsem vlastně znala – psala jsem to schválně bez přímé řeči, neřešila souvětí a příslovce tam úmyslně plácla😊 :
Dana Emingerová by z tvého textu byla nadšená, protože miluje autenticitu, detaily a emoce. Tvůj dopis má přesně ten „švung", který učí ve svých kurzech tvůrčího psaní.
Kdyby ti ho ale měla redigovat, pravděpodobně by se zaměřila na tyto tři oblasti, aby text ještě víc „vyperlil":
1. „Ukaž, nepopisuj" (Show, don't tell)
Ty už to děláš skvěle (třeba u toho slizu na prstech), ale Dana by tě možná tlačila ještě dál v pasážích, které jsou trochu „vypravěčské".Místo: „Madly mi vyprávěla, že být katolíkem je martinická rodinná tradice."
Dany styl: Nechala by Madly promluvit přímo. „Víš, u nás se nekřtí z víry, ale z tradice. A kdo nemá křest o Velikonocích, jako by nebyl," pokrčila rameny Madly, zatímco mi nalévala další džus. Přímá řeč dodává textu život.
2. Práce s rytmem (Krátké věty)
Dana učí, že krátká věta je jako výstřel – dodává textu dynamiku. V tvém dopise jsou občas delší souvětí, která by ona rozsekala, aby podtrhla tu únavu nebo horko.
Ty už to děláš skvěle (třeba u toho slizu na prstech), ale Dana by tě možná tlačila ještě dál v pasážích, které jsou trochu „vypravěčské".Místo: „Madly mi vyprávěla, že být katolíkem je martinická rodinná tradice."
Dany styl: Nechala by Madly promluvit přímo. „Víš, u nás se nekřtí z víry, ale z tradice. A kdo nemá křest o Velikonocích, jako by nebyl," pokrčila rameny Madly, zatímco mi nalévala další džus. Přímá řeč dodává textu život.
2. Práce s rytmem (Krátké věty)
Dana učí, že krátká věta je jako výstřel – dodává textu dynamiku. V tvém dopise jsou občas delší souvětí, která by ona rozsekala, aby podtrhla tu únavu nebo horko.
Místo: „Rozplavala jsem se vysokými přílivovými vlnami ke skále, zahlédla pár rybek samorostek, zrzavou hvězdici, mořského ježka, houby, řasy a pak už nic..." Dany styl: „Vlny mě fackovaly. Bojovala jsem o každý metr ke skále. A výsledek? Jedna zrzavá hvězdice, pár rybek a ježek. To bylo všechno. Pak už jen prázdnota a slaná voda v nose."
3. Vyhazování „vaty" a příslovcí
Dana je přísná na slova, která textu nic nedodávají (vatu).Místo: „Slunce neuvěřitelně žhnulo a pálilo mě na nártech nohou."
Dany styl: Vyhodila by „neuvěřitelně". Slunce prostě žhne. Intenzitu raději ukáže následkem: „Slunce mi propalovalo nárty až na kost."
Místo: „Byla dosti vzdálená, což znamená sisyfovskou zajížďku." Dany styl: „Dosti" je slabé slovo. Buď je to dálka, nebo není. A „sisyfovská" je pro ni možná až příliš literární klišé – hledala by něco syrovějšího, co víc bolí v rukou. Co by naopak stoprocentně nechala (nebo vyzdvihla): Senzorické detaily: Ty „černé nárty", „zčernalé kuře" a „sladká jako cecek". To jsou perly, které dělají text výjimečným.
Dany styl: Vyhodila by „neuvěřitelně". Slunce prostě žhne. Intenzitu raději ukáže následkem: „Slunce mi propalovalo nárty až na kost."
Místo: „Byla dosti vzdálená, což znamená sisyfovskou zajížďku." Dany styl: „Dosti" je slabé slovo. Buď je to dálka, nebo není. A „sisyfovská" je pro ni možná až příliš literární klišé – hledala by něco syrovějšího, co víc bolí v rukou. Co by naopak stoprocentně nechala (nebo vyzdvihla): Senzorické detaily: Ty „černé nárty", „zčernalé kuře" a „sladká jako cecek". To jsou perly, které dělají text výjimečným.
Ironie: To, jak si utahuješ ze sebe i z Chat GPT. To je „emingerovský" nadhled v té nejlepší podobě.
Závěr: Podpis „Jeskyňka s rumem" by označila za geniální pointu, která textu dává emoci a uzavírá vztah se čtenářem.
Verdikt: Dana by ti pravděpodobně řekla: „Máš tam barvy, máš tam smrad, máš tam život. Jen to trochu ohol od zbytečných slov, ať ta šťáva víc stříká!"
Závěr: Podpis „Jeskyňka s rumem" by označila za geniální pointu, která textu dává emoci a uzavírá vztah se čtenářem.
Verdikt: Dana by ti pravděpodobně řekla: „Máš tam barvy, máš tam smrad, máš tam život. Jen to trochu ohol od zbytečných slov, ať ta šťáva víc stříká!"
Co ty na to, má tě AI dobre přečtenou? 😊 Krásný – v Bruselu trochu upršený – den přeji
Vendula Beaujouan Langová
Vendula Beaujouan Langová
Venduliny zápisky z Martiniku upravené umělou inteligencí dle zadání Michala Hejny
1. jako reportáž
Fort‑de‑France: mezi koloniální fasádou a rumovou realitou
Na Martinik přilétají návštěvníci často v sentimentální náladě. Přispívá k ní nejen tropický podvečer, ale i štědrá palubní nabídka alkoholu, která zahlazuje přechod mezi Evropou a Karibikem. Přistání ve Fort‑de‑France krátce před západem slunce působí jako vstup do světa, který vypadá klidně jen zdálky.
Cesta z letiště do centra po setmění rychle opraví romantická očekávání. Fort‑de‑France je rozlehlé a kopcovité město, protkané rychlostními komunikacemi plnými ostrých zákrut. Doprava je živelná, tempo vysoké a pozdní hodina zjevně nikoho nebrzdí. Město žije — a pije.
Jedním z historických hotelů v centru je Hôtel Impératrice, známý česky jako Císařovna. Zvenčí působí nedůvěryhodně: bílá „parníková“ fasáda s kovovým zábradlím balkonů připomíná kulisy z jiné epochy. Uvnitř se však skrývá koloniální interiér plný barev, tmavého dřeva a otevřených prostor. Ne všechna moderní přestavba je zde citlivá a výhledy z některých pokojů kazí klimatizační jednotky, ale atmosféra hotelového baru si své kouzlo uchovala. Stačí otevřený prostor, zelené mřížoví a doutník.
Nábřeží Fort‑de‑France odhaluje sociální kontrasty města. Vedle omšelých historických domů tu stojí známé restaurační řetězce a mezi nimi leží, spí nebo se potácejí lidé, kteří podle všeho propadli místnímu rumu. Veřejný prostor patří všem — i zvířatům. Krysy pobíhající mezi trávou u stánků s jídlem rychle zhatí chuť na autentickou večeři pod širým nebem. Místní kuchyni tak návštěvník často ochutná paradoxně v evropském kontextu — například u flammenkueche a ovocného punche v patře některého z barů.
Historické jádro města se nejlépe poznává ráno. Po snídani se Fort‑de‑France ukazuje bez večerního nánosu alkoholu a hluku. Přístavní čtvrti mají nejlepší léta zjevně za sebou. Před rokem 1902 totiž nebyly nikdy hlavním městem ostrova — tím bylo Saint‑Pierre, které zaniklo po ničivé erupci sopky Pelée. Fort‑de‑France tehdy přijalo přeživší, a tím se navždy změnil jeho význam.
Městský trh dnes nabízí směs zemědělských produktů, oblečení a turistických suvenýrů. Zásadním prvkem jsou však malé kreolské jídelny, kde se podává tradiční kuchyně: boucané, fricassée či colombo. Okolní zástavba je nepravidelnou mozaikou domů v různém stupni chátrání, z níž vyčnívá relativně zachovalá katedrála svatého Ludvíka — paradoxně proto, že bývá zavřená.
Silným místem města je hřbitov. Monumentální rodinné hrobky připomínají spíš malé domy než klasická hrobová místa. V tropickém klimatu se zde nepřistupuje ke kremaci, a tak jsou hroby důležitou součástí městské krajiny. Mnohé jsou opuštěné, některé obsadili bezdomovci, kteří do nich vnesli kartony, osobní věci a stopy každodenního přežívání.
Obraz Fort‑de‑France výrazně zlepšuje administrativní a kulturní čtvrť. Divadlo s historickým nápisem Hôtel de Ville, kulturní centrum v bývalé soudní budově, etnografické muzeum s díly Picabii a Gauguina i secesní Schoelcherova knihovna patří k architektonickým i společenským pilířům města. Právě Victor Schoelcher, Alsasan, obchodník s porcelánem a významný zastánce zrušení otroctví, zanechal na Martiniku hlubokou stopu. Jeho jméno vysvětluje i zdánlivě absurdní přítomnost alsaské kuchyně v Karibiku — včetně choucroute v restauracích Saint‑Pierre.
Den lze zakončit opět v koloniálním interiéru hotelové restaurace. Gastronomické ambice města zde reprezentují menu inspirovaná místními surovinami i evropskou tradicí. Alkohol se však stále nešetří: koktejly bývají překvapivě silné a vyžadují obezřetnost — zejména pokud host plánuje návrat autem. Vepřové ragú s gwo siwo obstojí, přílohy méně. Tradiční blanc‑manger coco s kávou pak uzavírá den v tónu, který je pro Fort‑de‑France typický: chutný, rozporuplný a ne zcela uklizený.
2. podle Kurta Voneguta
Fort‑de‑France aneb jak se Karibik tváří, když se nedíváte
Na Martiniku se dá přistát.
Dá se přistát v dobré náladě.
Dá se jí dosáhnout docela snadno, pokud vám v letadle dávají šampaňské, punch a koňak.
Dávali je.
Slunce zapadalo.
To je věc, kterou slunce dělá spolehlivě.
Lidé jsou méně spolehliví.
Fort‑de‑France je město. To je fakt.
Je velké. Je kopcovité. Má silnice, které vypadají, jako by je navrhl někdo s osobní záští vůči lidskému krku.
Řidiči spěchají.
Většina z nich vypadá, jako by spěchali už dlouho.
Hotel se jmenuje Císařovna. To je ambiciózní název na místo v Karibiku.
Zvenku vypadá jako parník, který si to rozmyslel a zůstal na souši.
Uvnitř je koloniální. Hodně barev. Hodně dřeva. Málo lítosti nad minulostí.
Klimatizace hučí jako připomínka toho, že tropy nejsou žádná romantika, ale technický problém.
V baru se kouří doutníky.
To je jasné znamení civilizace.
Na nábřeží jsou domy. Některé jsou staré. Některé jsou staré a smířené s tím.
Jsou tam také lidé. Mnozí leží. Někteří se pohybují způsobem, který naznačuje, že rum je na tohoto tvora příliš silná tekutina.
Jsou to potomci otroků.
Otroctví skončilo.
Následky ne.
V parku jsou stánky s jídlem.
Také krysy.
Krysy jsou vytrvalé bytosti.
Přežily impéria, války i gastronomické plány turistů.
Flammenkueche v patře pubu je kompromis.
Lidstvo jede na kompromisech.
Ráno má město jiný obličej.
Nehezčí není, ale je střízlivější.
Ulice kolem přístavu připomínají místo, které kdysi něco znamenalo, a pak přišlo o důvod.
Do roku 1902 bylo hlavním městem Saint‑Pierre.
Pak vybuchla sopka Pelée.
Sopky jsou upřímné.
Když chtějí zabíjet, prostě to udělají.
Trh prodává ovoce, zeleninu a věci, které lidé kupují, aby si dokázali, že někam jeli.
Mezi tím se vaří jídla s krásnými názvy.
Boucané.
Fricassée.
Colombo.
Jména chutnají líp než realita, ale realita není špatná.
Hřbitov je překvapivě živý.
Hrobky vypadají jako domy.
Některými se staly.
Bezdomovci převzali neobsazené nemovitosti. Trh funguje i po smrti.
Pak je tu lepší stránka města.
Administrativní čtvrť.
Divadlo.
Muzeum.
Obrazy Gauguina vedle obrazů honu na otroky.
Civilizace má zvláštní smysl pro galerii.
Knihovna Victora Schoelchera dorazila z Paříže v roce 1889 po částech.
Schoelcher byl Alsasan.
Prodával porcelán.
Nesnášel otroctví.
Něco o tom napsal.
Proto se tu jí kysané zelí.
Historie je chaotická, ale důsledná.
Večeře v koloniální restauraci je důstojná.
Mojito je vražedné.
Vepřové s gwo siwo je dobré.
Rýže s banánem méně.
Blanc‑manger coco zakončí večer v tónu „bylo to v pořádku“.
Tak to chodí.
Fort‑de‑France není město snů.
Je to město faktů.
A fakta jsou někdy to nejlepší, co máme.
1. jako reportáž
Fort‑de‑France: mezi koloniální fasádou a rumovou realitou
Na Martinik přilétají návštěvníci často v sentimentální náladě. Přispívá k ní nejen tropický podvečer, ale i štědrá palubní nabídka alkoholu, která zahlazuje přechod mezi Evropou a Karibikem. Přistání ve Fort‑de‑France krátce před západem slunce působí jako vstup do světa, který vypadá klidně jen zdálky.
Cesta z letiště do centra po setmění rychle opraví romantická očekávání. Fort‑de‑France je rozlehlé a kopcovité město, protkané rychlostními komunikacemi plnými ostrých zákrut. Doprava je živelná, tempo vysoké a pozdní hodina zjevně nikoho nebrzdí. Město žije — a pije.
Jedním z historických hotelů v centru je Hôtel Impératrice, známý česky jako Císařovna. Zvenčí působí nedůvěryhodně: bílá „parníková“ fasáda s kovovým zábradlím balkonů připomíná kulisy z jiné epochy. Uvnitř se však skrývá koloniální interiér plný barev, tmavého dřeva a otevřených prostor. Ne všechna moderní přestavba je zde citlivá a výhledy z některých pokojů kazí klimatizační jednotky, ale atmosféra hotelového baru si své kouzlo uchovala. Stačí otevřený prostor, zelené mřížoví a doutník.
Nábřeží Fort‑de‑France odhaluje sociální kontrasty města. Vedle omšelých historických domů tu stojí známé restaurační řetězce a mezi nimi leží, spí nebo se potácejí lidé, kteří podle všeho propadli místnímu rumu. Veřejný prostor patří všem — i zvířatům. Krysy pobíhající mezi trávou u stánků s jídlem rychle zhatí chuť na autentickou večeři pod širým nebem. Místní kuchyni tak návštěvník často ochutná paradoxně v evropském kontextu — například u flammenkueche a ovocného punche v patře některého z barů.
Historické jádro města se nejlépe poznává ráno. Po snídani se Fort‑de‑France ukazuje bez večerního nánosu alkoholu a hluku. Přístavní čtvrti mají nejlepší léta zjevně za sebou. Před rokem 1902 totiž nebyly nikdy hlavním městem ostrova — tím bylo Saint‑Pierre, které zaniklo po ničivé erupci sopky Pelée. Fort‑de‑France tehdy přijalo přeživší, a tím se navždy změnil jeho význam.
Městský trh dnes nabízí směs zemědělských produktů, oblečení a turistických suvenýrů. Zásadním prvkem jsou však malé kreolské jídelny, kde se podává tradiční kuchyně: boucané, fricassée či colombo. Okolní zástavba je nepravidelnou mozaikou domů v různém stupni chátrání, z níž vyčnívá relativně zachovalá katedrála svatého Ludvíka — paradoxně proto, že bývá zavřená.
Silným místem města je hřbitov. Monumentální rodinné hrobky připomínají spíš malé domy než klasická hrobová místa. V tropickém klimatu se zde nepřistupuje ke kremaci, a tak jsou hroby důležitou součástí městské krajiny. Mnohé jsou opuštěné, některé obsadili bezdomovci, kteří do nich vnesli kartony, osobní věci a stopy každodenního přežívání.
Obraz Fort‑de‑France výrazně zlepšuje administrativní a kulturní čtvrť. Divadlo s historickým nápisem Hôtel de Ville, kulturní centrum v bývalé soudní budově, etnografické muzeum s díly Picabii a Gauguina i secesní Schoelcherova knihovna patří k architektonickým i společenským pilířům města. Právě Victor Schoelcher, Alsasan, obchodník s porcelánem a významný zastánce zrušení otroctví, zanechal na Martiniku hlubokou stopu. Jeho jméno vysvětluje i zdánlivě absurdní přítomnost alsaské kuchyně v Karibiku — včetně choucroute v restauracích Saint‑Pierre.
Den lze zakončit opět v koloniálním interiéru hotelové restaurace. Gastronomické ambice města zde reprezentují menu inspirovaná místními surovinami i evropskou tradicí. Alkohol se však stále nešetří: koktejly bývají překvapivě silné a vyžadují obezřetnost — zejména pokud host plánuje návrat autem. Vepřové ragú s gwo siwo obstojí, přílohy méně. Tradiční blanc‑manger coco s kávou pak uzavírá den v tónu, který je pro Fort‑de‑France typický: chutný, rozporuplný a ne zcela uklizený.
2. podle Kurta Voneguta
Fort‑de‑France aneb jak se Karibik tváří, když se nedíváte
Na Martiniku se dá přistát.
Dá se přistát v dobré náladě.
Dá se jí dosáhnout docela snadno, pokud vám v letadle dávají šampaňské, punch a koňak.
Dávali je.
Slunce zapadalo.
To je věc, kterou slunce dělá spolehlivě.
Lidé jsou méně spolehliví.
Fort‑de‑France je město. To je fakt.
Je velké. Je kopcovité. Má silnice, které vypadají, jako by je navrhl někdo s osobní záští vůči lidskému krku.
Řidiči spěchají.
Většina z nich vypadá, jako by spěchali už dlouho.
Hotel se jmenuje Císařovna. To je ambiciózní název na místo v Karibiku.
Zvenku vypadá jako parník, který si to rozmyslel a zůstal na souši.
Uvnitř je koloniální. Hodně barev. Hodně dřeva. Málo lítosti nad minulostí.
Klimatizace hučí jako připomínka toho, že tropy nejsou žádná romantika, ale technický problém.
V baru se kouří doutníky.
To je jasné znamení civilizace.
Na nábřeží jsou domy. Některé jsou staré. Některé jsou staré a smířené s tím.
Jsou tam také lidé. Mnozí leží. Někteří se pohybují způsobem, který naznačuje, že rum je na tohoto tvora příliš silná tekutina.
Jsou to potomci otroků.
Otroctví skončilo.
Následky ne.
V parku jsou stánky s jídlem.
Také krysy.
Krysy jsou vytrvalé bytosti.
Přežily impéria, války i gastronomické plány turistů.
Flammenkueche v patře pubu je kompromis.
Lidstvo jede na kompromisech.
Ráno má město jiný obličej.
Nehezčí není, ale je střízlivější.
Ulice kolem přístavu připomínají místo, které kdysi něco znamenalo, a pak přišlo o důvod.
Do roku 1902 bylo hlavním městem Saint‑Pierre.
Pak vybuchla sopka Pelée.
Sopky jsou upřímné.
Když chtějí zabíjet, prostě to udělají.
Trh prodává ovoce, zeleninu a věci, které lidé kupují, aby si dokázali, že někam jeli.
Mezi tím se vaří jídla s krásnými názvy.
Boucané.
Fricassée.
Colombo.
Jména chutnají líp než realita, ale realita není špatná.
Hřbitov je překvapivě živý.
Hrobky vypadají jako domy.
Některými se staly.
Bezdomovci převzali neobsazené nemovitosti. Trh funguje i po smrti.
Pak je tu lepší stránka města.
Administrativní čtvrť.
Divadlo.
Muzeum.
Obrazy Gauguina vedle obrazů honu na otroky.
Civilizace má zvláštní smysl pro galerii.
Knihovna Victora Schoelchera dorazila z Paříže v roce 1889 po částech.
Schoelcher byl Alsasan.
Prodával porcelán.
Nesnášel otroctví.
Něco o tom napsal.
Proto se tu jí kysané zelí.
Historie je chaotická, ale důsledná.
Večeře v koloniální restauraci je důstojná.
Mojito je vražedné.
Vepřové s gwo siwo je dobré.
Rýže s banánem méně.
Blanc‑manger coco zakončí večer v tónu „bylo to v pořádku“.
Tak to chodí.
Fort‑de‑France není město snů.
Je to město faktů.
A fakta jsou někdy to nejlepší, co máme.
