 |
| Jacek Rużyczka, Wikipedie |
(5. pokračování deníkové reportáže z kolejí)
Bahnzeit na Prahu mě čeká ve 13:10.
Po včerejším koncertě ve zmijí díře (Viperroomu) s černobílými rockery se mi ve Vídni zalíbilo. Připadala jsem si tam jako v pražském devadesátkovém klubu Bunkr. Při snídani usrkávám zelený čaj Teekanne, polykám míchaná vejce s nepropečenou slaninou a vyhýbám se zkoumavým pohledům nenáhodně sezdaných párů. Můj zrak sleduje tikající Heggelův budík, který na stěně neúprosně odpočítává poslední hodiny mé cesty. Snad ještě zvládnu vypít pár pohárů z pramene života jako cestující Heggel.
Hodím na sebe bundu a pročísnu si rukou vlasy. Vyrážím na dostaveníčko po třiceti letech s trojkou profláknutých rakouských malířů, prý se asi přidá i hrstka českých avantgardistů. Cestu k Hornímu Belvederu znám. Naberu správný směr slunečným ránem a záhy stojím na zápraží. Hosteska u vstupní brány mi pokyne, abych vystoupala po honosném barokním schodišti do prvního patra. Na schodech se zrcadlí mé kroky s bílou štukovanou výzdobou a rozsvícenými černými lucernami v pozadí. V zrcadle na odpočívadle si jemně přetřu ústa rudou rtěnkou, však mě čeká Gustav Klimt.
Z jeho symbolického polibku jsem v rozpacích, přitom se mi z něj před třiceti lety točila hlava. Oblé ženské a ostré mužské tvary zabalené ve zlatém celofánu. Nadřazený milenec s vavřínovou korunou a poddajná milenka ve společné touze?
Nasávám hustou pěnu a neodolám se nezeptat vrchního výčepního: „Jak natočíte pěnu na pivu tak přesně? Naganský hospodský mi kdysi vykládal, že se zaučoval v Prazdroji, ale jeho hladinka byla polohladinka a šnyt pološnyt. Japonci na to hákliví nebudou, ale Češi se oblafnout nenechají. Ať si Pilsner Urquell vlastní Japonci či Jihoafričané.“
Bahnzeit na Prahu mě čeká ve 13:10.
Po včerejším koncertě ve zmijí díře (Viperroomu) s černobílými rockery se mi ve Vídni zalíbilo. Připadala jsem si tam jako v pražském devadesátkovém klubu Bunkr. Při snídani usrkávám zelený čaj Teekanne, polykám míchaná vejce s nepropečenou slaninou a vyhýbám se zkoumavým pohledům nenáhodně sezdaných párů. Můj zrak sleduje tikající Heggelův budík, který na stěně neúprosně odpočítává poslední hodiny mé cesty. Snad ještě zvládnu vypít pár pohárů z pramene života jako cestující Heggel.
Hodím na sebe bundu a pročísnu si rukou vlasy. Vyrážím na dostaveníčko po třiceti letech s trojkou profláknutých rakouských malířů, prý se asi přidá i hrstka českých avantgardistů. Cestu k Hornímu Belvederu znám. Naberu správný směr slunečným ránem a záhy stojím na zápraží. Hosteska u vstupní brány mi pokyne, abych vystoupala po honosném barokním schodišti do prvního patra. Na schodech se zrcadlí mé kroky s bílou štukovanou výzdobou a rozsvícenými černými lucernami v pozadí. V zrcadle na odpočívadle si jemně přetřu ústa rudou rtěnkou, však mě čeká Gustav Klimt.
Z jeho symbolického polibku jsem v rozpacích, přitom se mi z něj před třiceti lety točila hlava. Oblé ženské a ostré mužské tvary zabalené ve zlatém celofánu. Nadřazený milenec s vavřínovou korunou a poddajná milenka ve společné touze?
„Gustave, není to pokrytecké? Ostrost forem a koruna na mužově hlavě poukazují na jeho nadřazenost. Žena se zavřenýma očima jako by touhu poslušně přijímala, jako seslanou shora. Vůbec z ní ale netryská, nemyslíte?“ zavrtím hlavou. Postrčí mě k Judit, kterou namaloval o pět let dřív: „Nebuďte malicherná. Podívejte se na její žensky sebevědomý výraz a obnažené ňadro.“
„Možná jste tenkrát propadl tělesným pudům, ale od svůdné femme fatale vítězící nad Holofernesem jste se opět vrátil ke ctnostné milence a svým katolickým ideálům,“ píchnu ho škádlivě špičkou prstu do plnovousu.
„Touha stejně jako láska by přece měla být nadpozemská!“ podrbe se na skráni.
„Kdo říká, že se touha neobejde bez lásky...“
V dalším sále si někdo odkašlal. Nahlédnu dovnitř. Mladý pohledný Egon Schiele! Láká mě na svůj nekonvenční obraz s propletencem dvou nahých těl: „Gustav je příliš excentrický na to, aby dokázal opravdově proniknout do subjektivních témat. A právě touha je ryze subjektivní. Já se snažil vyjádřit na plátně výrazovou hloubku. Do milenců jsem si dovolil vpustit blízkost. Nemusejí mít jasnou tvář, stačí zachytit jejich zranitelnost v sevření paží, mimo definovaný prostor.“
V dalším sále si někdo odkašlal. Nahlédnu dovnitř. Mladý pohledný Egon Schiele! Láká mě na svůj nekonvenční obraz s propletencem dvou nahých těl: „Gustav je příliš excentrický na to, aby dokázal opravdově proniknout do subjektivních témat. A právě touha je ryze subjektivní. Já se snažil vyjádřit na plátně výrazovou hloubku. Do milenců jsem si dovolil vpustit blízkost. Nemusejí mít jasnou tvář, stačí zachytit jejich zranitelnost v sevření paží, mimo definovaný prostor.“
Pokývám hlavou: „Máš pravdu, Egone, ve tvém těsném sevření milenců cítím jejich blízkost, ale zároveň i bolest a strach. Je to skutečné. Však oba víme, jak svízelná a složitá touha je. Božská rozhodně není!“
Egon mě uznale poklepe po rameni.
„No ne, jsi to ty, Oskare?“ zahlédnu protáhlý ušatý obličej za Egonovými zády. Naposledy jsem ho viděla v kině s Almou Mahler.
„No ne, jsi to ty, Oskare?“ zahlédnu protáhlý ušatý obličej za Egonovými zády. Naposledy jsem ho viděla v kině s Almou Mahler.
„Ano, jsem to já. Co tu děláš?“ hrne se ke mně.
„Přišla jsem si připomenout tvůj obraz Hledání vlasti. Jsem stále na cestě a nevím, kde se usadit. Připadám si nahá jako tvá modelka v popředí krajiny. Jen doufám, že to nejsem já?“ zaváhám.
„Jo, to byla jedna má vnitřní bouře...“ uchechtne se a táhne mě do horního patra za partičkou svých českých kamarádů, avantgardistů.
Kubišta, Procházka a Filla by mě rádi zdrželi svými formami duše a těla, ale Bahnzeit nepočká: „Pánové, musím letět!“
Rozeběhnu se za svým odrazem po schodišti dolů. Touha po ideálu nebo přirozenosti – velké myšlenky z přelomu 19. a 20. století, se tu stále snaží domluvit, která z nich bude psát dobu, aniž by tušily, že už je doba dávno přepsala. Mířím rušnými vídeňskými ulicemi k novodobému hlavnímu nádraží.
Loučení by mělo proběhnout ve velkém stylu.
Rozeběhnu se za svým odrazem po schodišti dolů. Touha po ideálu nebo přirozenosti – velké myšlenky z přelomu 19. a 20. století, se tu stále snaží domluvit, která z nich bude psát dobu, aniž by tušily, že už je doba dávno přepsala. Mířím rušnými vídeňskými ulicemi k novodobému hlavnímu nádraží.
Loučení by mělo proběhnout ve velkém stylu.
„Dejte mi krabičku... nekouřím, tak Mozartových koulí,“ žertuji s prodavačem v nádražním kiosku. „Neznáte náhodou spisovatele Jaroslava Rudiše?“
„Ovšem, že znám,“ přitaká.
„A nemáte na skladu Návod k použití piva?“
„Myslel jsem, že používáte železnici. Jasně, že mám,“ mrkne na mě.
„Jedno se s druhým nevylučuje, naopak si spolu v jídelním voze velmi rozumí,“ usměji se a spokojeně si cpu knihu do batohu.
Vyjedu po eskalátoru na nástupiště číslo 9. Informační tabule hlásí, že vůz 25 bude třetí zpředu. S blížícím se příjezdem railjetu od Grazu nastává vosí rojení. Jdu si stoupnout na značku, ale frontové značky ještě na zdejší nástupiště z Japonska nedorazily. Ani se nedivím. Jakmile se vynoří ve 12:05 lokomotiva táhnoucí za sebou modré vagony Českých drah, dav se přiblíží ke kolejím a sotva přibrzdí, už se někteří neurvalci hrnou dovnitř. Snažím se je usměrnit: “Bitte, lassen Sie die Leute aussteigen.“ Dělají, že nerozumí – a já nerozumím jim. Zadýchaní vystupující se prodírají ven a mezi zbytkem netrpělivců nastává tlačenice. Kašlu na ně. Skleněná střecha propouští na perón ostré světlo. Dopřeji si poslední selfie před vozem 25, naskočím jako poslední pasažér a vlak se rozjede na mou poslední vlakovou etapu.
Ve svém modrém plyšáku se dlouho neohřeji. Vídeňská umělecká sebranka mě fyzicky i duševně vyčerpala, potřebuji se trochu vzpamatovat. Mohla by to splavit čepovaná plzeň.
České dráhy si s jídelními vozy očividně tykají, zato OBB si s jídelními DON‘s zásadně onikají. Bodrou pondělní paní vrchní vystřídal v páteční Vindoboně pan vrchní s účesem sabat, nebo-li „vpředu byznys, vzadu párty“.
Vyjedu po eskalátoru na nástupiště číslo 9. Informační tabule hlásí, že vůz 25 bude třetí zpředu. S blížícím se příjezdem railjetu od Grazu nastává vosí rojení. Jdu si stoupnout na značku, ale frontové značky ještě na zdejší nástupiště z Japonska nedorazily. Ani se nedivím. Jakmile se vynoří ve 12:05 lokomotiva táhnoucí za sebou modré vagony Českých drah, dav se přiblíží ke kolejím a sotva přibrzdí, už se někteří neurvalci hrnou dovnitř. Snažím se je usměrnit: “Bitte, lassen Sie die Leute aussteigen.“ Dělají, že nerozumí – a já nerozumím jim. Zadýchaní vystupující se prodírají ven a mezi zbytkem netrpělivců nastává tlačenice. Kašlu na ně. Skleněná střecha propouští na perón ostré světlo. Dopřeji si poslední selfie před vozem 25, naskočím jako poslední pasažér a vlak se rozjede na mou poslední vlakovou etapu.
Ve svém modrém plyšáku se dlouho neohřeji. Vídeňská umělecká sebranka mě fyzicky i duševně vyčerpala, potřebuji se trochu vzpamatovat. Mohla by to splavit čepovaná plzeň.
České dráhy si s jídelními vozy očividně tykají, zato OBB si s jídelními DON‘s zásadně onikají. Bodrou pondělní paní vrchní vystřídal v páteční Vindoboně pan vrchní s účesem sabat, nebo-li „vpředu byznys, vzadu párty“.
Připomíná mi číšníky ve stejnokrojích z nočních barů na konci osmdesátek.
„Jedno točené plzeňské, prosím!“, vyhrknu, když procházím kolem baru, a usadím se u stolečku pro dva. Strávníci jsou klidní jako beránkové a oblizují se nad svými talíři. Vrchní mi nonšalantně podává zlatavý mok s hladinkou a s ním chmelovou vůni a pohodu. Vytáhnu Návod pro Bierzeit a nalistuji kapitolu o plzeňském pivě. Však jsem během svého komunistického dětství prožitého v centru Plzně často vdechovala pach vařeného sladu a zoufala si nad řekou Radbuzou zakalenou a zpěněnou odpadními pivovarskými vodami.
Bylo to období, kdy jsem nabyla jistoty, že nikdy neuvidím na dno. Ale mohu být i na něco hrdá! Pilsner Urquell uvařil bavorský sládek Josef Groll v plzeňském pivovaru v roce 1842 jako první světlý ležák na světě. Stačily mu k tomu speciální kvasnice, měkká voda z tamější pivovarské studny, aromatický žatecký chmel a zlatavý ječmenný slad, a trocha důvtipu a zručnosti. Koho by lákalo třikrát vařit rmuť? Pokud pijete na cestách jakýkoli Pils nebo Pilsner, vzpomeňte si, že pochází z Plzně! Ne nadarmo si Američané při jejím osvobození v roce 1945 vybrali za hymnu pivní polku „Roll out the Barrel“ na hudbu Vejvodovy Škoda lásky. Prostě jim Plzeň chutnala. A chutná dodnes!
Nasávám hustou pěnu a neodolám se nezeptat vrchního výčepního: „Jak natočíte pěnu na pivu tak přesně? Naganský hospodský mi kdysi vykládal, že se zaučoval v Prazdroji, ale jeho hladinka byla polohladinka a šnyt pološnyt. Japonci na to hákliví nebudou, ale Češi se oblafnout nenechají. Ať si Pilsner Urquell vlastní Japonci či Jihoafričané.“
„Fakt jsem lepší než Japonec? Tak to mě těší,“ culí se vrchní. „Hladinka se musí načepovat na jeden zátah. Nejdřív vytvořím pěnu ve třetině půllitru a pod ni pak čepuji pivo. Pěna je hustá a mokrá a pivo jemné bez velkých bublin.“
„To jste tedy machr!“ chválím ho. Jeho pomocníci zatím nedorazili, a tak se vrchní omluví a odbíhá za hladovými hosty. Ponořím se do tekutého zlata a do své knihy.
Po pár minutách mě vyruší nazrzlý třicátník ve světle modré košili: „Mohu si přisednout? Už tu není vůbec žádné místo.“
A pak se náhle objeví cedule Praha hlavní nádraží.
Na nástupišti na mě mává knihou s temným lesklým přebalem ve vzduchu Taša. Zpoždění Vindobony se natáhlo na čtyřicet minut, ale ona přece jen přišla.
„Tak tady máš naši chloubu! Tajemství zámku Loučeň. Hezky se naše autorské příběhy setkaly na jejích stránkách.“
„Ukaž“ natáhnu se pro ni a letmo ji prolistuji. „Je to zvláštní kniha. V těch příbězích jsou schovaná i naše tajemství. Nemyslíš?“ otočím se na Tašu.
„Jo, některá by byla k neuvěření,“ kradmo se pousměje. „Kdy ti to letí?“
„Už za tři hodiny.“
Vytáhne z tašky dvě plechovky plzeňského: „Dáme si?“
„Určitě! Na nás!“
Chladivá plechovka se syčivě otevírá a já opouštím Bahnzeit s nahořklou příchutí v ústech.
-----
O tři hodiny později letadlo Brussels Airlines roluje po ruzyňské ranveji a Depeche Mode mi do uší zpívá: „Whisper, we´ll be ghosts again.“
Cítím v sobě nostalgii a touhu po životě.
Memento mori.
Po pár minutách mě vyruší nazrzlý třicátník ve světle modré košili: „Mohu si přisednout? Už tu není vůbec žádné místo.“
Zpod brýlí zavtipkuji: „Nedivte se, vrchní je sympaťák a nikomu se odtud nechce.“ Třicátník se sympaticky působit snaží, ale odhalím za tím masku úzkostlivosti a kariérismu.
Spustí na mě: „Představte si, že ve druhé třídě nefungují záchody. Musel jsem jít do první třídy. Všechny jsou zavřené.“
Zrovna takové téma mě v jídelním voze nenadchne: „To se mi nepozdává. Podle mě byly zavřené, protože byly obsazené.“
Objedná si vepřový řízek s brambory a kolu a přejde na téma své veterinární kariéry. Na zvěrolékaře chovných zvířat ho podle vyžehlené košile a častých výletů na mezinárodní konference netipuji.
„Slyšela jsem, že prasata mají některé životní funkce jako lidé. Třeba plíce, na které je stejně účinný paracetamol.“
„Nejenom to!“ dostane se do ráže, „Specializuji se na operace kloubů psů a koček a na vepří pacičce se školíme. Nejdřív mu ji polámeme nebo rovnou uřízneme a pak zrekonstruujeme, aby se mohl vrátit do chovu a pajdat si tam.“
Pan vrchní mu donese řízek právě včas.
Nádobí, jídla i pití je dostatek, začínám mít hlad. Po veterinářově extempore s vepřovou nožičkou mě ovšem přešla chuť na trhané vepřové maso a vepřo knedlo zelo. Poručím si osvědčené bezmasé cuketové placky s uzeným sýrem. S těmi a červenou řepou aspoň nebudu chrochtat.
Nádobí, jídla i pití je dostatek, začínám mít hlad. Po veterinářově extempore s vepřovou nožičkou mě ovšem přešla chuť na trhané vepřové maso a vepřo knedlo zelo. Poručím si osvědčené bezmasé cuketové placky s uzeným sýrem. S těmi a červenou řepou aspoň nebudu chrochtat.
Veterinář si utře pusu ubrouskem a pokračuje jako by se nechumelilo: „No vidíte, moje rakouská manželka je také veganka. Chodím jí v sobotu nakupovat ve Vídni veganské párky. Já ji jako veterinářku chápu. Mně jíst maso problémy nečiní.“
Trochu mě tím veganstvím rozhodí: „Ale já nejsem ani vegetariánka ani veganka. Prostě nemám chuť na maso, když slyším o vepři, který nemohl být z etických důvodů utracen, a musí trpět s kulhavou nebo amputovanou packou. A proč vegani vlastně jí párky?“ Pan vrchní mě zachraňuje talířem voňavé krmi.
„Děkuji.“
Soustředím se na kouřovou vůni sýra uprostřed strouhaných cuket a veterinář si lítostivě povzdechne: „No jo, pořád sedím někde na konferencích, ale nic jiného si tam neužiju, ani ten zatracenej kajak. Myslíte, že si to budu moct později vynahradit?“
Podívám se na něj rozpačitě: „Nikdo přece neví, kolik času mu zbývá.“
Pokývá hlavou a rozloučí se.
Mezitím v Břeclavi vlak vyměnil pravou kolej za levou a průvodčího. „Kontrola jízdenek“, ozve se před Brnem. Vylovím v mobilu elektronickou jízdenku a zvědavě se zeptám: „Pane průvodčí, kdy bude v Brně nové nádraží?“
Mezitím v Břeclavi vlak vyměnil pravou kolej za levou a průvodčího. „Kontrola jízdenek“, ozve se před Brnem. Vylovím v mobilu elektronickou jízdenku a zvědavě se zeptám: „Pane průvodčí, kdy bude v Brně nové nádraží?“
„To už možná budu v důchodu. Ono to nádraží má být totiž v Trnité a tak se musí nejdřív propojit a zmodernizovat trať, než se postaví nový terminál. Mluví se o roce 2035, ale počítám, tak s rokem 2040, pokud se vůbec se stavbou začne,“ pronese beztvaře čtyřicátník.
„To určitě v důchodu ještě nebudete!“ ujišťuji ho s ohledem na stav veřejných financí.
Projíždíme kolem podivných kiosků s ovocem a zeleninou uprostřed nástupiště stávajícího brněnského hlavního nádraží. Zavolám na pana vrchního: „Jedno espresso bych si dala!“
Projíždíme kolem podivných kiosků s ovocem a zeleninou uprostřed nástupiště stávajícího brněnského hlavního nádraží. Zavolám na pana vrchního: „Jedno espresso bych si dala!“
„Hned to bude, madam!“ zvolá. Vrchní nad talíři a pivem nikdy nezívá. Podezřívám ho, že má z předchozí branže nočního barmana výdrž. Rozhodně se s ním cestující cítí v bezpečí bez ohledu na situaci na trati.
„Děkuji, bylo to tu moc fajn,“ zaplatím svůj účet a pro jistotu si zajdu na toaletu do první třídy. Rozměrově by se do ní vešly tři toalety druhé třídy. Odvážím se nakouknout do dalšího vozu, ale nikde ani živáčka, jen bezpečností brána. Co by se stalo, kdybych ji překročila? Vracím se raději do plyšáku číslo 15. Zpoždění narůstá na třicet minut, a tak musím napsat Taše, své kamarádce z plzeňského dětství, jak neoptimisticky na tom jsem.
Z Brna do České Třebové doplujeme podzimní pestrobarevnou krajinou jen za hodinu. Znervózní mě, když na kratší vzdálenost z Třebové do Pardubic na rychlostním koridoru rychlost vázne. Nabrali jsme zpoždění dalších deset minut a Taša stepuje doma a vyčkává, kdy vyrazit, podle předpovědí na webu. Zpoždění zamrzí, když na nás v destinaci někdo čeká. Až od Pardubic to railjet rozpálí stočtyřicítkou, že se mi před očima míhají jen stíny nádraží. Strojvedoucí i výpravčí by rádi byli před večerem doma.
Z Brna do České Třebové doplujeme podzimní pestrobarevnou krajinou jen za hodinu. Znervózní mě, když na kratší vzdálenost z Třebové do Pardubic na rychlostním koridoru rychlost vázne. Nabrali jsme zpoždění dalších deset minut a Taša stepuje doma a vyčkává, kdy vyrazit, podle předpovědí na webu. Zpoždění zamrzí, když na nás v destinaci někdo čeká. Až od Pardubic to railjet rozpálí stočtyřicítkou, že se mi před očima míhají jen stíny nádraží. Strojvedoucí i výpravčí by rádi byli před večerem doma.
Na nástupišti na mě mává knihou s temným lesklým přebalem ve vzduchu Taša. Zpoždění Vindobony se natáhlo na čtyřicet minut, ale ona přece jen přišla.
„Tak tady máš naši chloubu! Tajemství zámku Loučeň. Hezky se naše autorské příběhy setkaly na jejích stránkách.“
„Ukaž“ natáhnu se pro ni a letmo ji prolistuji. „Je to zvláštní kniha. V těch příbězích jsou schovaná i naše tajemství. Nemyslíš?“ otočím se na Tašu.
„Jo, některá by byla k neuvěření,“ kradmo se pousměje. „Kdy ti to letí?“
„Už za tři hodiny.“
Vytáhne z tašky dvě plechovky plzeňského: „Dáme si?“
„Určitě! Na nás!“
Chladivá plechovka se syčivě otevírá a já opouštím Bahnzeit s nahořklou příchutí v ústech.
-----
O tři hodiny později letadlo Brussels Airlines roluje po ruzyňské ranveji a Depeche Mode mi do uší zpívá: „Whisper, we´ll be ghosts again.“
Cítím v sobě nostalgii a touhu po životě.
Memento mori.
Zde jsou odkazy na předchozí díly:
