Kyrgyzstán, pohoří Ťan-Šan, pod sedlem Ťuz,
3 900 m. n. m. Je šest hodin ráno, teplota sotva na nule, od pusy s každým vydechnutím stoupá obláček páry. Otevírám oči a ve slabém denním světle vidím, že stan je omrzlý i zevnitř, kapičky rosy přes noc vytvořily malé perličky, které lze jen stěží nehty odloupnout. Honza ještě v klidu oddechuje. Ani nevím, jestli jsem víc spala, nebo bděla, každopádně vím, že to bude náročný den, a to ještě netuším, co vše nás čeká.
Bleskově balíme, venku počasí, že by psa nevyhnal. Fouká, sněží, jde vidět na pár kroků. Údolí pod námi je zahaleno do bílo šedé mlhy, cesta nahoru nevypadá o moc líp. Je čas se rozhodnout. Vzdáme dva dny cesty a vrátíme se potupně na start, nebo zkusíme překonat sedlo Tuz a dostat se k ledovci Inylchek?
„Jdeme, když by se to hodně podělalo, pořád se můžeme vrátit“, namítá Honza.
Každý krok bolí, proti silnému větru váží krosna snad tunu, nadmořská výška je znát s každým krokem stoupání.
Na sedle jsem první, srdce mi buší jak o závod, tentokrát ale ne námahou, ale tím, co vidím. Nebe se rozestoupilo, pod námi ledovcové údolí, protkané řekami, lemované pásmem sedmitisícovek.
Ještě nikdy jsme neviděli nic tak úchvatného, ještě nikdy jsme si nepřipadali tak nicotní v porovnání
s těmi velikány.
Sestup do horského údolí je ve znamení absolutního štěstí, kochání se krajinou, výhledy a pocity, že jsme to dokázali. Teď ještě překročit ledovec a pak pouhé dva dny do cíle.
Smráká se a my unaveni sedáme na břehu něčeho, co nám z dáli připadalo jako pramínek, potůček
a s očima vytřeštěnýma sledujeme řeku, která temně hučí, valí kameny s sebou dál do údolí a brání nám nastoupit na ledovec. Přejít řeku nepřipadá v úvahu.
„Přeci to teď nevzdáme!“
Nekonečné minuty obcházíme břeh a hledáme řešení, to ale nepřichází. Jediné, co víme je, že za chvíli je tma a překročit řeku a zůstat na ledovci je holý nerozum. Stavíme stan, večeříme, oba jen tiše mechanicky žvýkáme, aniž bychom si vůbec uvědomovali, jakou chuť jídlo má. Vlastně vůbec nemáme hlad, v hlavě to šrotuje, oba se snažíme zúročit všechny své zkušenosti a znalosti. Toto je ale jiné, nové, tak děsivé a my sami v 3 000 m n. m., v útrobách Ťan-Šanu, nikde ani živáčka.
Usínám a v hlavě mi stále bliká jediná myšlenka: „ledovcové řeky sílí ve dne na slunci“.
Opět se budím s prvními denními paprsky, musím na malou, vůbec se mi ale nechce z teplého spacáku vylézt. Zaostřím sluch, prudce vystřelím ze stanu. Ano, ano, slyším dobře, tedy spíš neslyším, neslyším hučet řeku! Rychlé zorientování, adrenalin až v konečkách prstů.
„Vstávej, musíme hned překročit řeku, dá se to, ale hned teď.“
Světový rekord ve sbalení stanu a výbavy, nejpozději za 10 minut stojíme odhodláni překročit tu šedivou bestii, která se valí z čela ledovce. Každý krok s krosnou na zádech je vratký, každý může znamenat chybu, která se neodpouští. Ani nevnímáme, jak je voda ledová, až
se nám kroutí prsty a barví nohy do rudo modra.
„Jsme tu, dokázali jsme to!“
Rychlé obutí, první kontakt s ledovcem. Minuty běží a cesta nebere konce, stoupáme přes ledový „převis“. Slunce je stále výš a začíná hřát. Půda pod nohama se začíná občas bortit. Uklouzne mi to
a projedu se pár metrů po ledovci. Kdo by řekl, že je ten šedo černý hnus tak ostrý...
„Au, moje noha!"
Během sekundy je Honza u mě.
„Jsi v pohodě, co je?“
Vyhrnu nohavici a vidím ostrý červený řez podél holeně. Pálí to, ale musíme zrychlit, teď na to není čas. Jsme na vrcholu ledovce, rozhlížíme se a oběma se podlomí nohy. Tupě zíráme na náš poslední úsek ledovce, který musíme překonat, abychom byli v bezpečí.
„Do háje, to néééé.“
Známý zvuk hukotu jen potvrzuje, co vidíme. Je tam ještě jedna řeka, která každou další minutou sílí, protože slunce opravdu hřeje a ledovec zase odtává. Běžíme, co to jde, nohy se boří víc a víc do rozbředlého ledu. Horečnatě hledáme místo, kde by se dala řeka aspoň trochu bezpečně překročit.
Teď už jde opravdu o minuty, řeka hučí stále silněji, mozek přepíná do režimu přežití. Společnými silami házíme postupně celou naši výbavu na druhý břeh, uf, vše je v bezpečí. Teď nebo nikdy!
Ruku v ruce, šikmo proti břehu a nejsilnějšímu proudu, krok za krokem ukrajujeme cestu do bezpečí. Poslední skok a konečně pevná půda pod nohama, ve spěchu na sebe házíme oblečení i výbavu.
Až vysoko na pevném břehu sedáme a dlouho tupě zíráme před sebe a mlčíme. Ještě letmo kontroluji své zranění, noha drží a už nekrvácí.
„Tak jdeme, ne?“
Přesouváme se dál po neexistující stezce směrem do údolí. Míjíme „kemp“, kde se uvelebila expedice Italů. Opalují se na lehátcích, pijí kávu, panuje zde dovolenková atmosféra. Horskému vůdci neunikne má zraněná noha, a tak ránu vyčistí, přitom mi do ruky vtiskne dvě snickersky.
Najednou nám připadá, že jsme v jiném světě a těžko uvěřit, co jsme v posledních dnech a hodinách zažili. Loučíme se a vyrážíme dolů do údolí. Oči se krátce potkají a oba víme, jak tenká je hranice mezi životem a smrtí.
