25. listopadu 2022

Školní jídelna - napsala Eva Svobodová

Už na chodbě před vstupem to cítíš. Ten nezaměnitelný odér zažraný do hloubi stěn i podlahy, a hlavně všudypřítomného umakartu. Směs zápachu z jídla, vydýchaného vzduchu, zpocených kuchařek a věčně proudící páry z ohřívačů hrnců. A do toho povely dozoru. 
„Uklidníme se, na všechny se dostane,“ snaží se učitelky naivně krotit frontu kluků z osmičky, toho hladového kroutícího se hada ještě rozjíveného fotbálkem. Testosteron v nich už bublá a žene je do bitky o výhodnější místo blíž k výdejnímu okénku. Zvědavě nakukují, co že jim to dnes navařili. 
„Koprovka,“ předávají si v řadě zklamaným tónem zprávu jako při tiché poště. Takže brambory, omáčka a do toho jim šoupnou půlku natvrdo uvařeného vejce. Žádné maso, žádné knedlíky. Pro kluky ve vývinu fakt hodně slabý den.
Kuchařky apaticky nakládají talíře. Všechny tělnaté, v bílých pláštích s krůpěji potu na čele i pod nosem. Kam asi ten pot odkapává, napadne nejednoho strávníka a chuť k jídlu se vytrácí. Fronta se pomalu hýbe kupředu. U okénka si na tác páchnoucí po hadru, jímž ho kdosi z kuchyně otírá pravidelně už několik generací, naloží každý svůj talíř a příbor a přesune se k várnicím s nápoji. Může si vybrat mezi kohoutky se slabou malinovkou nebo studeným čajem s citrónem. Barevně se tekutiny liší, ale chuť připomíná u obou hlavně tu kovovou várnici.
U vstupu do jídelny zavládl ruch a hluk. Učitelkami jakžtakž udržovaná fronta bere za své. Dorazili deváťáci. S potěšením triumfálně předbíhají mladší spolužáky, vždyť do loňska se tohle dělo jim. Letos ale kralují oni. Koprovka je špatná zpráva i pro ně, ale hodlají o dlabanec ještě zabojovat: 
„Vsaď se, že tu brýlatou ukecám, aby mi dala dvě vajíčka! Sleduj,“ vyhlašuje nejvyšší čahoun s náznakem knírku pod nosem a se širokým úsměvem zlomí svou postavu do výdejního okénka. Parťáci se ale tváří skepticky. Vajíčko navíc nemá šanci potřebný kalorický příjem dorovnat. Zase budou utrácet hned po obědě kapesné v automatu na čokoládové tyčinky.