13. dubna 2023

Hodiny v krytu - napsala Eva Svobodová

Fritz Gruber přepočítal osoby v šeru. 
„Tak jsme tu všichni a dneska dokonce jeden navíc,“ řekl polohlasem a rázně uzavřel těžké ocelové dveře dlouhou pákou. Jako velitel Luftschutzraumu, tedy sklepního krytu, vypadal trochu směšně: na hlavě starou hasičskou černou přilbu na řemínek připevněnou pod bradu, za pasem krátkou sekyrku a na zápěstí připevněná baterka na řetízku. A samozřejmě na paži bílá páska připomínající všem, že tady velí on. Ale Fritz Gruber si potrpěl na pořádek a na svou funkci byl náležitě pyšný. 
Znovu přelétl pohledem „své“ chráněnce sedící po obvodu sklepa na lavicích nebo bedýnkách: důchodci Schneiderovi z druhého patra, jejich sousedka Gertruda Winkel se svými dvěma syny a vdova Erna Meyer z přízemí. Bývalo jich tady podstatně víc, ale teď, šestý rok války, zbývali už jen ti, kteří Vůdci na frontě nebyli platní. Včetně mě, uvědomil si Fritz Gruber provinile.
Zvědavě pohlédl na nováčka: byl to válečný invalida pohybující se o dvou berlích. Nohy se sice na pohled zdály být celé, ale chodidla měl obalená do různých obvazů a hadrů a každé došlápnutí mu zjevně činilo velké obtíže. 
Vysloužilý voják na sobě ucítil pohled velitele a promluvil: „Dobrý večer, vespolek. Já jsem Jürgen Braun. Díky, že jste mě vzali mezi sebe. Poplach mě zastihnul tady poblíž, byl jsem za kamarádem z války. Dopadl, chudák, ještě mnohem hůř než já.“ 
Přítomní mu jen mlčky pokynuli nebo pokývli hlavou. Všichni už byli strašně unavení. Válka se vlekla, únorový chlad zábl jejich hubená nedostatečně živená těla. A ty poplachy. Každý den jich bylo několik a útěky do sklepa před bombami vyčerpávaly. Nejhorší byly noci. Spánek přerušovaný zvuky sirén a přesuny do sklepa nepřinášel úlevu ani odpočinek.
„Máte s sebou všichni evakuační zavazadlo, jak je předepsáno?“ kontroloval Fritz Gruber přísně. Nikdo si ho však příliš nevšímal. Kufříky měli sbalené, jak se komu povedlo. Chybělo v nich leccos, protože kde to také v té bídě sehnat? 
Fritz Gruber u kohoutku ze zdi naplnil tři předpisová vědra vodou a postavil je do kouta. Zkontroloval páku plynového potrubí v poloze Vypnuto a prověřil také odvětrací trubku, zda není ucpaná. Tím prozatím jeho úkoly končily. Sedl si vedle důchodců Schneiderových. 
„Nemohli bychom zapálit nějaké svíčky? Abychom se rychleji zahřáli,“ žadonila vdova z přízemí. 
Fritz Gruber se na podíval přísným pohledem: „V žádném případě. Ty máme jen pro stav nouze, kdyby nešla elektrika.“ 
Všichni otráveně soukali z kufříků deky, aby se do nich zabalili.

Noc byla mrazivá. Gertruda Windel, matka dvou chlapců, čtrnáctiletého Heinricha a osmiletého Georga, našla však jen dvě deky. „Heinrichu, kde je ta tvoje?“ 
Heinrich se neklidně ošil: „Já ji zapomněl nahoře. Minule jsem si ji polil, tak jsem si ji chtěl vysušit a nechal jsem ji na šňůře.“ 
Bezradná matka neměla sílu hubovat. 
„Promiň…“ dodal nešťastně. 
Odevzdaně mu podala svoji deku. „Mám teplý kabát, bude dobře.“ 
Veterán invalida to sledoval z protější lavičky a pak oslovil Heinricha, jenž se pořád ještě tvářil nešťastně: „Chlapče, chlapče. Na své věci si musíš dávat pozor. Vždycky a všude. Pořád je mít na očích a pod kontrolou. Podívej na mě: když jsme utíkali od Stalingradu – zrovínka jsou to dva roky, teda Vůdce tomu říkal taktický ústup, jenže ve skutečnosti jsme prchali jak zajíci. Já si dovolil ten přepych přespat v nějaké zastrčené boudě, protože už jsem byl fakt polomrtvý únavou i zimou. Jenže ráno jsem se probudil bez bot. Někdo z kamarádů mi je prostě zul a utekl v nich. Každý z nás chtěl nějak přežít. Jenže v tý jejich kurevský ruský zimě seš bez bot mrtvej. Šel jsem pak dva dny s nohama obalenýma tím, co jsem kde našel.“ 
Očima sklouzl na bakule nabalené na chodidla. „Tohle mi z nich zbylo. Omrzliny třetího stupně. Postupně mi krájí z nohou stále víc, jak odumírají.“ 
Na chvíli se odmlčel. Osazenstvo sklepa hypnotizovalo ty beztvaré konce končetin. „Takže si pamatuj, chlapče: své věci musíš mít vždycky v pořádku a pod dohledem, jinak to blbě dopadne.“
Penzistka Schneiderová zaslzela: „Tak od Stalingradu. Tam jsme přišli o dva naše syny. Přišlo nám psaní, že zemřeli jako hrdinové. Jenže co z toho? Hrdinové nebo nehrdinové, jsou mrtví!“ 
Poslední slova skoro vykřikla. 
Manžel ji vzal kolem ramen a houpal ji ze strany na stranu. Velitel sklepa Fritz Gruber chtěl podotknout, že zemřít hrdinskou smrtí za Führera a věčnou německou říši je přece pocta, na niž by měla být hrdá, ale když viděl ženské slzy, raději se kousl do jazyka.
Kluci Heinrich s Georgem se o něco začali přetahovat. George dotíral na silnějšího Heinricha: „Dej mi půlku!“ 
Ukázalo se, že Heinrich má ve staniolu zabalených několik čtverečků čokolády. Bratrovi ale dát nechtěl: „Měli jsme oba stejně, strejda nám to rozdělil. Že ty sis je hned snědl, je tvoje věc, ale já si je šetřím!“
Vtom se zatřásla zem. Shora byly slyšet výbuchy a rachot řítících se domů. Tohle už znali. Nebylo to poprvé. Ze stropu začala padat omítka a jediná žárovka se rozhoupala ze strany na stranu. Všichni se nakrčili a schoulili do sebe. 
„To bylo blízko!“ řekl zkušeně invalida od Stalingradu. Rachot neustával. Zdálo se, že letecké pumy vybuchovaly okolo nich.
„Chlapče, jestli ti můžu dát ještě jednu radu,“ obrátil se veterán na Heinricha: „Nikdy si nic nešetři napotom. Nevíš, co bude. Jestli máš něco k snědku, sněz to hned. Protože se může stát, že pak už se k tomu nedostaneš, chápeš? Co můžeš, vychutnej hned!“ 
Heinrich chvíli přemýšlel a pak pomalu rozbalil staniol. Vkládal si jeden čtvereček po druhém do úst. Tvářil se přitom bezmála slastně. Jeden čtvereček dal po malém zaváhání i mladšímu bratrovi. Matka se na něj vděčně usmála.
Mezi osazenstvem sklepa zavládlo zase tísnivé ticho. Poslouchali dunění zvenku. To neustávalo, jen se chvílemi přiblížilo a pak zase vzdálilo. Bylo zřejmé, že nálet pokračuje a je nebývale silný. Všichni si uvědomili, že ve sklepě je náhle nějak teplo. Zeď, o níž se na lavici opírali, se celá ohřála a potom už pálila do zad. Venku zuří požár, uvědomili si. Velitel Fritz pokročil k odvětrací rouře – i z ní sálalo vedro. 
„To budou fosforové bomby,“ prohlásil invalida. „Hrozný mrchy, udělají z domů ruiny, a ty ještě zapálí.“
Zatímco před hodinou se všichni zimomřivě balili do všeho, co bylo po ruce, teď je naopak začalo sužovat vedro. Hrnky nabírali vodu z věder a hltavě pili. 
Za chvíli byl jeden kbelík prázdný. 
Akurátní velitel popošel ke kohoutku, aby vědro doplnil. Jenže ouha, voda už netekla. Asi bomby někde přerušily potrubí. 
„Odteď voda na příděl. Každý jeden hrneček na hodinu,“ zavelel šéf krytu Fritz a znovu si v duchu uvědomil důležitost své funkce.
Válečný invalida ho pozoroval s úsměškem. 
Pak se znovu otočil k Heinrichovi: „Vidíš? Ještě že jsi čokoládu snědl. V tomhle vedru bys z ní měl v kapse akorát břečku!“ 
Vtom zhasla žárovka a celý prostor se utopil ve tmě. 
Fritz se ihned zvedl a popaměti našel na polici připravené svíčky. Dvě zapálil a postavil doprostřed na starou truhlu. 
„Vidíte, Meyerová, svíčky jsou výhradně pro tyhle situace. Kdybych vás býval poslechl, teď bychom neměli nic!“ podíval se vítězoslavně na vdovu, která se po jeho slovech schoulila ještě víc do sebe. Fritz přehlédl celé ubohé osazenstvo pohledem, jako by říkal: Ještě že mě máte! „Však už to dělám čtvrtý rok, vím přesně, co vyžadují předpisy a proč. Když už jsem nemohl sloužit říši na frontě po těch dvou infarktech, přihlásil jsem se aspoň do civilní obrany, abych byl užitečný,“ pochválil se ještě nahlas.
Invalida se na něj podíval s odporem. Blbec ukořistil funkci, říkal si v duchu. Znovu stočil zrak ke dvěma chlapcům sedícím naproti. Ti už si v tom vedru sundali oblečení a seděli jen v trenkách a tílkách. Hubená bílá těla svítila do tmy. 
„Kluci, hlavně se nikdy nikam nehlaste dobrovolně. Ať vám to malujou v nejhezčích barvách, slibují nevím co. Nehlaste se. Však oni se najdou jiní hlupáci. Vždycky radši počkejte, dokud to není úplně nutný.“
Zvenku bylo slyšet další vlnu náletu. Sklep se začal znovu otřásat a z větrací roury se sypalo zdivo. 
Noc na 14. únor 1945 ještě nekončila. Nad Drážďany přilétaly další a další britské bombardéry.







Zadání: 
„Všichni znáte ty scény z amerických westernů, kde chlapi seděj okolo ohně. Vy víte, že nazítří bude přestřelka, protože šerifové už po nich jdou. Postavy popíjejí whisky z plecháčků a vyprávějí si takový: „Víš, já ti něco povím, říkal to už můj táta… že správnej chlap musí mít vždycky teplý prádlo.“ 
Takhle filozofují, říkají si banality… a tím se zvyšuje napětí před závěrečným bojem... zatímco v jiné části příběhu by to vůbec nefungovalo,“ vysvětloval nám na Loučeni Milan Šteindler. A právě taková scénka "před bouří" je vaším úkolem.