Maruš, nebreč!
Vždycky, když vidím tvé slzy, zabolí mne u srdce. Je těžké být vybledlou fotografií v rámečku, která připomíná tvého milovaného muže. Ale to, co oplakáváš, je jen jeho zašlý obraz. Vzpomínka. Minulost. Jeho duše je přece teď šťastná. Alespoň si to šuškaly fotky z vedlejších náhrobků. Pro lidské duše prý existuje místo, kde už není zima ani mráz, ani bolest, ani strach. Prý se mu říká Nebe. Sama v něj, Maruško, věříš. Vždyť vždycky, když sem přijdeš, řekneš: „Ó, nebesa!“ A pak padneš na kolena, vytáhneš z černé kabelky malou motyčku a začneš plít pampelišku.
Říká se tu, mezi ostatními fotkami, že je to rituál, jak uctít vaše blízké. Že vy, lidé, na jejich poctu natrháte všechnu pampelišku, všechen pelyněk, ptačinec i kokošku, a pak je odnesete na posvátné místo u hřbitovní zdi. Tam se prý za odměnu dostanou všechny vyhořelé svíce, uvadlé kytky a omšelé věnce. A tam se prý také nachází naše Nebe. Místo pro odpočinek všech vybledlých fotografií, ke kterým už nikdo nechodí...
