Je to paradox. I když mně zmačknutím otevřou hubu, můj jazyk je nepohyblivě svázaný. To lži si na něm upletly copánky. Dusí mě to. Zmar střídá beznaděj, je to pořád ta stejná básnička. Ani je to nebaví, vlastní mě jen z důvodu, že se bojí ticha. Nedokážou žít neslyšně, snad proto mě pouštějí, snad proto vyplňují trhliny v životech svých podkresem mým. Když chtějí, i nechtějí, pro jednou být v obraze, či v dobré víře vyčkávat, zda zazní ta "její" oblíbená. Nebo jen tak ze zvyku. Poslouchat ten šlágr. Pak ale hned odejdou. Stimul jiný, jakýkoliv, vážně, mi přebral jejich pozornost, to jediné, k čemu vlastně sloužím.
Tak mě odpouštějí napospas těm kecům, shazují mě do jámy lvové polopravd, co pro jistotu musím opakovat každých patnáct minut. Jak kdyby na tom sešlo. Informace, kterých až po krk mám, snad proto mi lezou
z uší. Nemít tak povinnost slyšet všechno, mít svobodnou volbu si vybrat, zda být přítomen či ne. Nezodpovědně si neuvědomují, jak moc mě to bolí. Jen já jsem předurčený mít při sobě tu odrhovačku napořád. Žvatlance politiků, texty pozbývajíc obsahu, jen plytké kecy. Drobnou revolucí je posunout mým knoflíčkem, přeladit či podladit, že pak nastane ono. To božské šumivé ticho.
