Málokdy bývám doma sám. Moje žena Ajša věčně něco kuchtí, na bobku u ohně na udusané hlíně.
Dnes je Ajša na návštěvě u neteře. Jsem zalezlý v domku, nikdo mě nevidí a dělám to, co mě baví. Vytáhnu zpod postele krabici z úlomky větviček ze stromu, co navzdory suchu se rozkošatil ve vesnici, kde jsem vyrůstal. Když chci, tak se větvičky promění ve znepřátelené tlupy z mého dětství a já jsem zase malý kluk a hraju si.
Moje dětství, zasním se. Když mi bylo osm, přestěhovali jsme se z hliněného domku na vsi do Dar es Salaamu, tehdy hlavního města. Do cihlového dvoupokojového domečku na zahradě prostorné domu, který patřil rodině diplomata z Evropy. Můj táta pracoval v tom domě, vypomáhal paní domu, uklízel, pral, žehlil, myl okna. Zpočátku jenom myl nádobí a dělal pomocné práce v kuchyni, ale paní domu ho naučila vařit evropská jídla, na které byla její rodina zvyklá. To se pak tátovi při hledání další práce hodilo.
Trhnu sebou, do dveří nečekaně vstupuje Ajša. Měla být ještě u neteře, jak to, že je tady tak brzy? Nevěřícně na mě zírá, jak sedím na podlaze s krabicí dřívek před sebou. Dívám se na ni a stydím se. U čeho mě to přistihla? Mám zlost, proč se vrátila tak brzy?
"Jaribu" říká a opatrně dosedne na podlahu vedle mě. Pohladí mě po tváři, to už dlouho neudělala. Nehty mě poškrábe na zátylku, přesně tak, jak to mám rád. Nakloním se k ní a ucítím vůni jejího parfému. Omotá mi paži kolem ramen a přitáhne k sobě. Nespěcháme. Políbím ji. Jemně, něžně a zdlouha. Ucítím sladkou tíhu v tříslech a podbřišku.
The best things in life are free, napadne mě. A to i v našem věku. Je to tak.
Zadání:
Vymyslete si hrdinu a napište, co dělá, když ho nikdo nevidí a je doma sám. A pak ho někdo přistihne.
