Posnídal jsem hustou kaši z kukuřice, do té mi moje žena Ajša nakrájela mango a papáju.
Bojím se svého stáří, bojím se, že budu na obtíž. Špatně se mi chodí, bolí mě klouby. A pak se bojím šamana z Aruši a jeho kouzel. Ale před tím mě ochrání medicínských váček od šamana z naší vesnice.
Největší radost mám ze svých vnuků, těch nádherných kudrnatých černookých bytostí.
Málokdy bývám doma sám. Moje žena věčně něco kuchtí, hezky po staru, na bobku u ohně na udusané hlíně. Teď je u neteře na návštěvě. Jsem zalezlý v domku a nikdo mě nevidí a tak dělám to, co mě baví.
Být sám na africké vesnici je prakticky nemožné, hned vás někdo navštíví a vede s Vámi řeči. A pocity osamělosti jsme my Afričani, na rozdíl třeba od Evropanů, prakticky neznali. I to se mění, jak se naše kultura stává součástí té globální. Svět se prostě mění a já mu přestávám rozumět.
Vytáhnu zpod postele papírovou krabici, je v ní spousta dřívek různých velikostí. S těmi jsem si jako dítě hrával. Promění se v bojovníky mého kmene, budou bojovat o dobytek a o ženy, tak jako za starých časů. Nesmím se do hry příliš pohroužit, abych nekřičel, jenom šeptám a užívám si to.
Najednou si uvědomím, že v místnosti nejsem sám. Vzhlédnu a dívám se na Maimbu, kamaráda z vedlejší vesnice. Chvíli nevěřícně zírá na dřívka na podlaze, pak se začne plácat do stehen a oba se hlasitě chechtáme. Pak popadne jedno dřívko a " ummm ach úch" bouchne na jiné dřívko, které je v této hře náčelníkem vedlejší vesnice.
"Cos to udělal Maimbo? Zabil jsi náčelníka!" křičím na něj a oba se hlasitě smějeme.
A Maimba náhle zaloví v kapsách, vytahuje dvě plechovky a říká: "Pojď ven, donesl jsem pivo."
Zadání:
Vymyslete si hrdinu a napište, co dělá, když ho nikdo nevidí a je doma sám.
