Pohled zvenčí - napsala Gabriela Vyhnánková

„Hlavní pozorovateli, podejte hlášení o dnešním sledování lidí na planetě XY 2587, neboli Zemi. Jsou pro naši civilizaci nebezpeční?"
„Rozkaz pane. Celý den je pozorujeme bedlivě a analyzujeme jejich chování. Zatím jsme vysledovali, že mezi sebou válčí. Už několik století pořád dokola. Útočí na sebe a označují to za pomoc, záchranu nebo skrývají za náboženství. Je to ale souboj o území a o něco, čemu říkají moc."

"Jakže?"

Vivat komfortní zóna - napsala Lucie Strechová

Vystupte ze své komfortní zóny. Vystupte ze své komfortní zóny. Myslím, že tak jako já, i mnozí další slýchávají tohle dnes už otravné heslo až příliš často. Víte, já už od mala nemám ráda letadla. Vlastně je docela nenávidím. Upřímně a z hloubky svého srdce. Už jen to pomyšlení na to, že se něco tak obludného a těžkého vznese do nebes a vy jste v kilometrových výšinách, oddáni napospas bůhvíkomu, zvanému pilot, a jakési pofidérní víře v údajnou gravitaci, je pro mě děsivé a naprosto tragické.

Jako člověk věnující se výstavám a eventům konajícím se po celém světě se ale bohužel s letadly potkávám hodně. Na můj vkus až příliš. Nikdy nezapomenu na to, když jsem před 13 lety, plná nadšení, nastoupila do výstavářské firmy a oni mi s radostí jim vlastní oznámili, že moje první služební cesta bude – kam jinam než do Austrálie. Koneckonců, máme ji přece hned za rohem. Jenom asi 22 hodin čistého času v luftu. No stress.

Prozření - napsala Lucie Svibová

„A kolik vás celkem bude? Někde jsem četla, že na romskou svatbu, se sjedou všichni příbuzní,“ zeptala jsem se korektně, abych se nedotkla něčích citů slovem Cikán, i když mi spojení „romská svatba“ nešlo přes pusu.
Stála jsem v otevřených dveřích svého bytu a nevěřícně zírala do chodby a na schodiště domu. 

U sousedčiných dveří bylo zatím zhruba 30 párů bot, dvoje složené golfky, uvázaný pes, hromada pestrobarevných krabic a kytice lilií. Po schodech běhaly bosé děti (ty jsem spočítat nedokázala, protože byly stále v pohybu), vstupní dveře do činžáku byly otevřené a obležené Romy s cigaretami přilepenými ke rtům a plechovkou piva v ruce.

Cloud a spol. - napsala Zdena Součková

„Nemáte dostatek místa na cloudu!“ vybafne na mě mobil výhružným tónem při prohlížení fotek. 

No a co? A k čemu je vůbec dobrej, takovej cloud? Nemůže na mě ten telefon mluvit česky, když už byl tak drahej? Copak já vím, co je cloud a kde ho mám? Mobil mám chytrej, tak ať si tam nějaký místo udělá sám. Stejně si chci jen stáhnout fotky do počítače, to ještě zvládnu bez toho, že bych musela obtěžovat mladší generaci. Jinak nastává klasická situace.

Hlavní nádraží očima bezdomovce - napsala Jitka Simonová

Sedím uvnitř hlaváku na lavičce a přemýšlím, kam všichni ti lidé cestují, jaké mají osudy a co je čeká, až přijedou domů. Prohlížím si, co mají na sobě, jak se tváří a podle toho si v hlavě utvářím jejich příběh. 

Jo, to mě baví. Úplně si představuju, jak se doma hezky objímají s rodinou a pak zasednou k večeři. 

Kurňa fix, musím si taky najít něco k jídlu. A tak se zvednu a jdu obejít svoje osvědčený místa, jestli bych tam něco nenašel.