20. února 2021

Dialog - napsala Nataša Richterová

Dialog je jednou z literárních cihel. Dialog sděluje nejen myšlenku mluvčího, ale i jeho momentální rozpoložení (emoce), osobní dikci (hovorový X spisovný jazyk) a povahu. Dialog děj zrychluje, na rozdíl od popisu, který nám děj zpomaluje.

Pozor na věci, které splavnost řeči narušují:
1/ nadužívání uvozovacích vět se slovesem ŘEKL a nadužívání příslovcí v těchto uvozovacích větách
Příklad: „Položte tu pistoli, Uttersone,“ řekl Jekyll mrazivě.
X
„Položte tu postoli, Uttersone!“ zavrčel Jekyll.

2/ uvozovací věty, v nichž popisujeme děj, který namísto popisu můžeme „ukázat“
Příklad: „A sakra,“ nadával pět minut nad rozlitým vínem.
X
„Krucinál, himl hergot donnerwetter! Ta flaška stála majlant a já se takhle poleju a ani neochutnám! Sakra práce!“

4/ Souslovné spojky a příslovce (v důsledku bezpečnostních opatření,…)

5/ rozvité přívlastky (vdova soustavně oplakávající svého manžela…)

6/ řetězce vedlejších vět
Necháme-li své postavy promluvit, posuneme tím děj, či vykreslíme okolnosti, v jakých se příběh odehrává. Během dialogu ukážeme, co jsou naše postavy zač. Podle toho, jak postavy mluví, by čtenář měl poznat povahu. Dobře napsaná řeč napoví, jestli je postava chytrá nebo hloupá, poctivá nebo nepoctivá, vtipná nebo suchar.
Dialog čtenáře vtáhne do děje lépe, nežli prosté přímé líčení (kdy o někom přímo napíšeme, že je takový či makový).
Dle Hemingwaye by se dobrý příběh měl podobat ledové kře – pouze 1/10 je vidět nad hladinou a 9/10 pluje skrytě pod hladinou. Děj probíhá v podtextu, v náznacích.

Druhy dialogů:
1/ přímá řeč 
2/ nepřímá řeč 
3/ polopřímá řeč (kombinuje postoj vypravěče s vyjádřením postavy)

VNITŘNÍ MONOLOG
Speciálním nástrojem je VNITŘNÍ MONOLOG, což je vlastně proud vědomí, kdy sledujeme myšlenky mluvčího od jejich zrodu. Vnitřní monolog může klidně být trochu chaotický, asociativní s bezděčnými odbočkami.

Správné psaní přímé řeči

Jelikož opakování je matka moudrosti, přikládám ještě pár řádek o tom, jak psát správně přímé řeči.
(zdroj: https://www.mojecestina.cz/article/2014071301-jak-psat-primou-rec)
- Přímá řeč je vždy ohraničena uvozovkami a vyjadřuje, co přesně někdo říkal, křičel nebo klidně i šeptal. Je to doslovné přepsání jeho řeči. Pokud bychom přepisovali větu do komiksu, přímá řeč by byla tím, co by se objevilo v bublině.
- Uvozovací věta uvozuje přímou řeč, nějakým způsobem ji v textu uvádí. Jsou to věty typu: řekl, zeptal se, zvolal, odpověděl, požádal apod. Uvozovací věta nám říká, kdo a jak mluví.
Přímá řeč a za ní uvozovací věta
- Na začátku přímé řeči musíme vždy napsat velké počáteční písmeno.
Př.: „Dobrý den!“ pozdravil Jeník vesele a vstoupil do obchodu. „Jen počkej, zajíci!“ volal zuřivě vlk. „Jak se máš?“ zeptal se mě hned po příchodu Karel.
- Jestliže následuje za přímou řečí uvozovací věta, nepíšeme na jejím konci nikdy tečku. Místo tečky píšeme čárku. S tím souvisí i to, že na začátku uvozovací věty píšeme malé písmeno.
Př.: „Tak už jsem konečně doma,“ zaradoval se pocestný. „Dlouho jsem tě neviděla,“ usmála se na mne Jitka. „Dnes si zopakujeme vyjmenovaná slova,“ začal hodinu učitel.
- I v případě, že končí přímá řeč otazníkem nebo vykřičníkem, píšeme na začátku uvozovací věty malé písmeno. Pokud uvozovací věta stojí za přímou řečí, kterou uvozuje, nikdy nezačíná velkým písmenem.
Př.: „Stůj!“ zvolal policista. „Jak se máš?“ zeptala se mě starostlivě matka.
Uvozovací věta a za ní přímá řeč
- Jak už jsme si řekli v předešlém případě, přímá řeč začíná vždy velkým písmenem. Uvozovací věta je od ní oddělena nejen uvozovkami, ale také dvojtečkou.
Př.: Babička pravila: „Chlapče, podej mi šití.“ Udiveně se zeptala: „To už je tolik hodin?“ Zuzka nadšeně křičela: „Hurá, už jsou prázdniny!“
- Uvozovací věta může ale klidně malým písmenem začínat, i přestože stojí před přímou řečí.
Př.: Přišel za mnou a zeptal se: „Proč jsi dorazil až teď?“ Pavla se prohlédla v zrcadle a prohlásila: „Myslím, že už můžeme jít.“
Přímá řeč rozdělená uvozovací větou
- Pokud je přímá řeč rozdělena na dvě části, druhá část už velkým písmenem nezačíná. Navíc platí pro první část přímé řeči to, že nemůže končit tečkou. Vložená uvozovací věta začíná malým písmenem.
Př.: „Chlapče,“ ozvala se babička z pokoje, „podej mi šití.“ „Hurá,“ křičela nadšeně Zuzka, „začaly prázdniny!“ „Zajíci,“ volal vlk naštvaně, „jen počkej, až tě chytím!“
- Za uvozovací větou píšeme čárku. Můžeme tedy říct, že vložená uvozovací věta je od přímé řeči oddělena z obou stran čárkami.
Př.: „Karkulko,“ oslovil holčičku vlk, „kampak jdeš?“ „Nevím,“ ozval se Patrik, „proč bych nemohl jít taky.“

Žádné komentáře:

Okomentovat